Nosit svou ošklivost

Mezi krásou a ošklivostí je tenká hranice.

Poslouchám Marilyna Mansona, zahlídla jsem kus klipu a říkám si - on nosí svoji ošklivost jako masku. Jako svoji značku. A nejenom, že mu to prochází, normálně s tím může žít - obdivuje ho tolik lidí.

Nemám žádný vzdělání v oblasti lidskýho mínění (nebo dobře - velmi okrajový). Jen si tak všímám jevů, který mě zaujmou. Narodila jsem se jako holka a ačkoliv se u nás péče o sebe moc nenosila, ten tlak na "krásu" jsem cejtila i přes bublinu, ve který jsem vyrůstala. Ten tlak je obrovskej. Tlak na ženskou krásu je velkej asi jako tlak na mužskou sílu. Přitom obojí nejlíp funguje, když se to vyvíjí přirozeně, bez vnějšího nátlaku, když to vychází zevnitř. A teď přichází ten zvláštní rozpor - i ženy, který se nesnažej napasovat (nebo se tam prostě nemaj jak dostat) do šuplíku ideální krásy (vzhled + vzorce chování), maj pozitivní mužskou pozornost. I muži, který nemaj obrovský bicáky a nadpřirozenýho plejtváka vykukujícího z nohavice, maj pozitivní ženskou pozornost. Jasně - netejká se to všech, tejká se to nějaký části populace.

A teď ta otázka - k čemu je teda ten tlak na určitej vzhled a vzorce chování, když pak se váš chlap otočí za ženskou, která sice není tak hezká jako vy, nesnaží se bejt dokonalá žena tak jako vy, má něco... Co to sakra je? Je tak nedokonalá a chodí si po světě jako kdyby byla krásná. Nebo když se vaše žena otočí za chlapem, kterej není tak silnej a třeba i tak dobře společensky postavenej jako vy a ještě je všemu je to trochu podivín a samorost. Co to je?

Podle mě v tom figuruje to, že si ten člověk hledí svýho, žije si svůj život ve svým těle a ne život pro někoho, komu by se nejdřív musel zalíbit a pak investovat spoustu energie do udržení tý líbivý podoby.

Pak v tom podle mě figuruje zdraví. Neznám nikoho, kdo by byl úplně zdravej. Všichni máme nějaký neduhy, nějaký předpoklady k nemocem, nějaký dědičný a/nebo získaný nedokonalosti vnitřku i vnějšku. Civilizační choroby jsou dneska snad úplně všude. Ale všichni máme na výběr jak s tím naložíme. Někdo je sportovec, někdo chlastá, někdo medituje, někdo paří hry, někdo je věčnej dietář, někdo se přežírá, někdo buduje vztahy, někdo začíná pořád nový, někdo se nesocializuje, někdo se hejbe rekračně často, někdo málo, někdo skoro vůbec. Jestli začnu i o dejchání a kouření, asi moc odbočím, takže tamtudy nepůjdu. Je strašně moc faktorů, který nás ovlivňujou, spousta směrů, kudy se můžeme vydávat a nic z toho není černobílý. Každej máme zdravou míru všeho někde jinde a ne všichni ji známe. Ale můžeme se rozhodnout ji poznávat. Podobnej přístup/míra něčeho taky působit přitažlivě. Někdo na péči o sebe je, někdo to nerad. Někdo deodorant používá a někdo ne. 😀 Co se tím snažím říct - máme nějakou preferovanou míru, která je nám sympatická a může (ale nemusí) bejt shodná s tou naší.

Všímám si, že kombinace obojího (věnovat se svýmu - sobě a nějak se starat o svoje zdraví) vede k tomu, že je člověk víc sám sebou a míň někým jiným.

Dneska se mi můj muž snažil vysvětlit takovou věc, že jsou i vtipy na to, jak muž vidí ženu a jak se vidí ona - on ji vidí jako krásnou a dokonalou a ona má na sobě tepláky, vytahanou mikinu a trochu mastný vlasy. Oba jsme se smáli, ale vlastně od toho nejsme daleko. Stála jsem ráno u zrcadla v noční košilce a rozpustila si vlasy z nočního drdolu. Stál tam opřenej o futra a díval se na mě jak na nejkrásnější stvoření. Dobře, uznávám, taky jsem se sama sobě líbila. 🙂

Čas od času vytáhneme téma mužský svaly. I to mi vlastně přijde dost úsměvný. Když jsme se seznámili, dost makal a snažil se nabrat svalovinu a nešlo to. Byl furt hubenej. Když jsme se sestěhovali, tak začala jít hmota sama nahoru. Když se snažil mít ty "silný chlapský ruce", tak to nešlo. Když to pustil, hleděl si jinejch priorit a věděl, že mně na tom nijak zvlášť nezáleží, přišlo to samo. Přirozeně. O přirozeným výskytu břišáků tu asi mluvit nemusím. Kam se hrabou břišáky z posilovny na břišáky, který si vyrýsujete s ženskou. A jak rychle to jde! To jsou zázraky.

Zatím docházím k tomu, že krása se děje, když jí dokážeme uvěřit a když ji dokážeme vnímat.

Léta jsem nosila masku ošklivosti. Cejtila jsem to tak, že "stejně když vás něco sere, tak koukáte na mě jako kdybych mohla za vaše posraný životy", "jasně, že za všechno zase můžu já. Sice jsem u toho ani nebyla, ale..." A tak dál. Teď to dokážu pojmenovat - přetížení zodpovědností, která mi nepatří, nedostatek kapacity na vlastní zodpovědnost a pocit viny. A tak jsem radši byla za tu ošklivou. Ale pokoj mi to stejně nepřineslo. A teď? Teď se s ošklivostí nezdržuju. "Tohle není moje zodpovědnost, vyřešte si to sami." "Tady máš kontakty, nebudu vám dělat prostředníka." "Nemám kapacitu." "Potřebuju čas." "Nevím." "Nemám zájem." "Ne."

A najednou nepotřebuju "ošklivější image".