Středeční pokoj.. pokoj č. 214

Středa patří Kim Red. ❤️

Zaklepala jsem. Nic. Stiskla jsem kliku.

Postel byla dokonale ustlaná. Ručníky srovnané. Na první pohled pokoj připravený pro další hosty.

Jen dveře do koupelny nešly otevřít. „Haló?“ zavolala jsem opatrně.

Za dveřmi bylo ticho, pak bylo slyšet tiché vzlykání.

Když jsem dveře pootevřela, seděla na zemi žena. Rozmazaná řasenka. Oči nateklé od pláče. V rukou svírala mokrý kapesník. „Promiňte… já už půjdu…“ Smrk, fňuk.

Zavrtěla hlavou: „Já jen… potřebovala ještě chvíli.“

Sedla jsem si vedle ní na studené dlaždičky: „Co se stalo?“

Dlouho mlčela: „Udělala jsem pro něj úplně všechno.“ Další záplava slz.

„Přestala jsem chodit s kamarádkami… změnila jsem se… mlčela jsem, když mě něco bolelo… přizpůsobila jsem se jeho životu… byla jsem přesně taková, jakou mě chtěl mít.“ Podívala se na mě: „A stejně to nestačilo.“

Položila jsem jí ruku na rameno a pohladila ji: „Víte, někdy ženy dělají jednu obrovskou chybu. Myslí si, že když budou míň samy sebou, budou víc milované. Jenže člověk, který tě opravdu miluje, nebude chtít, abys kvůli němu zmizela. Obětovat můžete čas, můžete udělat kompromis, ale nikdy ne sebe.“

Pomalu se na mě podívala, v očích měla pořád slzy, ale poprvé v nich nebyla jen bolest, byla v nich i naděje.

Když jsem odcházela z pokoje 214, uvědomila jsem si jednu věc… nejvíc zlomených žen neleží na zemi proto, že málo milovaly. Leží tam proto, že při té lásce postupně ztratily samy sebe.

Žádný, fakt žádný vztah nestojí za to, aby ses jednou podívala do zrcadla… a nepoznala ženu, která se na tebe dívá zpátky.

NO, Kim_red.writes nepíše a nenamlouvá každou středu audiopovídku jen o sexu, ale i vztahovou.

Slibuji, příště dám nějakou více vhodnou ke středě, ju?

Trochu uvědomění a poučení z mého života.

Největší herdu do zad dostanete většinou jen od těch, co vás znají a tam je třeba mít se na pozoru a nenechat NIKDY zmizet sám sebe.