To nedám

Blogy kapky jsou nejen velice čtivé,ale i inspirativní. Po přečtení toho posledního mi naskočila vzpomínka ,o kterou se podělím.Třeba vyvolá i úsměv. Kdysi před léty jsem se seznámila s pánem,který byl příjemný,sympatický,nikdy jsem se s ním nenudila. Pokoušel se tehdy dokonce psát knihu,oba jsme měli rádi obrazy,muziku. Chodili jsme po koncertech,výstavách,občas na skleničku vína,zkrátka taková příjemná idylka to byla. Časem mi začalo být jasné,že by naše přátelství mohlo přerůst i v něco ještě příjemnějšího. Po jednom takovém příjemně prožitém večeru se zeptal, jesli by mě mohl pozvat ještě na kávu k němu domů. A protože nebylo proč se vymlouvat,tak jsem nabídku přijala. Byl leden,venku nasněženo u něho krásně teplo a útulno. Usadil mě v pokoji na pohovku a šel vařit kávu. Byla jsem tam poprvé ,prohlížela jsem si knihy na poličce ,když se vrátil s kávou ,tak už jsem seděla naproti stěně s policemi. Všude samá kniha,jenom oprostřed něco, co mě zaujalo. A protože jsem zvědavá ženská,tak jsem se zeptala. Copak to v té prostřední polici je? Byla to poslední otázka co jsem mu kdy položila a taky poslední odpověď ,kterou jsem od něho dostala. Za to hodně vyčepávající. \"Zlato to je urna s popelem mé ženy Marušky. Nemusíš mít nepříjemný pocit i Marušce by jsi se líbila, stejně jako se líbíš mě.\" Jenomže já už jsem na nic nečekala. Nikdy v životě jsem nebyla tak rychle oblečená do kožichu , stála před domem s mobilem v ruce a volala jsem si taxi. Vím,že mrtví neublíží,ale milovat se v pokoji,kde na polici stojí urna s popelem kohokoliv je pro mě i dneska po létech hororová vzpomínka. Nevím,možná jsem se připravila o fantastický zážitek,ale už nikdy jsme se nepotkali. Vím,že to není zrovna k smíchu,ale třeba aspoň k pousmání.