Hráčky na čelo...

Hráčky na čelo... S roztaženýma nohama, s nástrojem postaveným na vysokém bodci mezi nimi a s jeho kobylkou, připomínající černavý tvar ochlupení rozevřeného klína.

Vždycky ti přišly mnohem smyslnější než saxofonistky nebo flétnistky, o kterých se to traduje. A přitom nejde o nic jiného, než o prostým způsobem roztažené nohy. Tvar obráceného písmene V, se zbytkem těla i při vlastní hře téměř bez pohybu… Přes tuhle absenci životnosti - nebo snad právě pro ni - se ale vůbec nedokážeš soustředit na tóny vydávané
vibrujícími strunami.

Myslíš jen a jen na to, jestli stejné rozechvění vibrata cítí klín schovaný za jemu tak podobnou kobylkou čela. Myslíš na to, jestli by takové rozechvění dokázalo probudit i spícího draka vzrušení toho klína... na to, jestli je možné že by ten klín byl vzrušený
právě teď, v okamžiku zavřených očí čelistky a její hlavy zvrácené vášnivou hrou dozadu: ve chvíli obnaženého dlouhého krku, drobných záchvěvů rtů.

Abyssus abyssum invocat, jeden důvod vede k dalšímu, propast volá propast -
představa stíhá představu. Muka obraznosti, rozevřená stehna, vlhký klín. Z oblých křivek mistrovského nástroje jen strohé úsečky kosočtverce.

Z koncertu si odnášíš zajímavý zážitek. Samotnou hudbu si ale budeš muset poslechnout znovu a jenom z přehrávače. Hraná takhle naživo je… - na píču.