Hysterická matka

Je tam. Mezi záplavou černých vlasů jsem ho našla. Už z toho šedivým.

A to co se vykresluje kolem mých očí nejsou nejnovější stíny od Diora, ale regulérní kruhy pod očima, dozdobené viditelnými vrásky. Ty jsou určitě od smíchu, uklidňuji sama sebe.

Ještě chvíli se prohlížím v zrcadle,načež zhodnotím, že už to vážně lepší nebude.

On se ten stres a zápřah kolem dětí musí někde projevit.

Navíc ta naše tříletá drnda pusu jen tak nezavře a hlava mi z ní jde někdy kolem.

To co v té své malé makovičce vymyslí je opravdu na silné nervy.

Jedeme si takhle tramvají a kousek od nás sedí starší paní podezřelého vzhledu. Pravda,ona taky nelibě voní. No přiznejme si to, ona smrdí. A naše hvězda na celou tu plnou tramvaj zařve: "Maminko, tady něco smrdí,tady se asi někdo pokakal, že? "

No nemůžete se mi divit,když jsem v tu chvíli chtěla dělat, že ji vůbec neznám a nepatří ke mě. Bohužel to nešlo, tak jsem se jí alespoň nenápadně snažila naznačit, že to se neříká. Ona ovšem opět zaperlila, když do nastalého ticha, kdy nás pozorovala celá tramvaj, spustila: "A proč to nemám říkat mami? Mě je to nepříjemné."

Pochopíte, že na další zastávce jsme prostě musely vystoupit.

Nebo u doktorky. V čekárně jsou hračky pro děti a je tam mimo jiné i houpací koník, o kterého je vždy velký boj.

Už jsme na odchodu, já i mimčo v kočáře nachystané a hvězda se houpe a s námi prý nejde.

Zkouším to po dobrém, zkouším to za úplatu něčím dobrým. Nepomáhá.... Zkouším to po zlém, vyhrozuji. Žádná odezva.

Pot mi stéká po čele i po zádech, dítě v kočárku se začíná ozývat,ale madam stále sedí na té plastové příšeře a nehne se z ní.

Už je mi jedno, co si o mě ostatní rodiče pomyslí, normálně ji za ruce odtáhnu pryč. Navrch,jako bonus, že poslechla, dostane výslužku na zadek.

Jen tak mezi zuby procedím: "Neřvi nebo ti přidám,ať máš proč." Oblíbená věta mojí mámy.

Takových perliček má naše madam spoustu. Vesměs všechny mě vytáčí do vrtule,ale snažím se být v klidu. Je to jen dítě, to mě nedostane.

Ovšem ne vždy se udržím v klidu a to pak žasne i naše hvězda.

Její:" A proč, a proč, a proč...maminko tak proč .... " ve mě vyvolává pocit hysterie, protože odpovědět na ty její záludné otázky snad tisickrat za den je i na mě moc.

To už pak doslova kvokám. Dcerka na mě nevěřícně kouká a prosí: "Maminko, nekvokej,prosím."

Na to ja ji obratem odpovím, že musím nebo se z ní zbláznim a začnu snášet vajíčka.

"Maminko,ale na vajíčka máme přece slepičky." územní mě slečna důležitá.

Ještě přidám poslední perličku z kuloárů.

Stojíme na zastávce a čekáme na tramvaj. Na ostrůvku je s nami i muž středního věku, celkem sympaťák. Usmívá se na nás. Dcerka opět zaperlí.

"Maminko, pán má pindíka,že? Holky mají pipku a kluci pindíka." Usměje se na mě s výrazem alá Ja to vím.

V tu chvíli jsem splynula s mojí rudou zimní bundou a muž na ostrůvku se evidentně dobře bavil. Úsměv se ani nesnažil skrývat.

Nevím, po kom je to dítě tak prudce inteligentní. Ja mám jen maturitu, to hajnej je inženýr...

Kdybych mohla,dám si panáka, ale protože nemůžu, tak stále kvokám, stále kvokám.

Zachovejte hysterii a paniku :-)

Dokli...