Jak jsem se modlila

Napadlo mě to dnes ráno a musím se s vámi podělit.

Já, ateista, který nevěří v Boha, Krišnu, Višnu ani tu třetí čičmundu, jsem se modlila. K nějaké síle, která dokáže ty naše životy ovlivnit a nasměrovat.

Tak přesně k té jsem se modlila, aby se nám nenarodilo blonďaté mimčo.

Já tmavovláska, manžel vlasy jak uhel,dcera tmavovláska a narodil by se nám blonďatý andílek. To bych snad u nás na vesnici ani nevysvětlila.

A že nám to hrozilo,protože já i manžel máme blonďaté předky.

Mojí mamince se to totiž stalo.

Oba jsou s taťkou tmavovlasí, já také a pak se jim narodily dva blonďatí andílci.

Mamka si před těmi třiceti lety takhle jede s kočárkem po ulici a zastaví ji vtipný pán. Nahlédne do kočárku,kde leží ti dva blonďáci a s úsměvem na rtech si mamku začne dobírat.

"Pan soused je blonďák, že paní?" spustí ten vtipálek.

Mamka,tehdy čerstvá dvaadvacítka, se jen provinile usměje i když sama dobře ví, že pán nevi o čem mluví.

Ještě že to naše dítě je tmavé jako uhel :-)