Každá je jiná

Sedí v křesle, ve spoře osvětlené mistnosti. Usrkává z šálku horkou kávu a na stole před ní leží album s fotkami. Rukou přejede po jeho hřbetu, jako by ho hladila.

Je to album s fotkami jejich holčiček,ze kterých jsou dnes už dospělé ženy, manželky a jedna už i matkou.

Je to jakoby včera, když běhaly kolem,hrály si s panenkami, navzájem se zlobily.

Vybavuje si okamžiky, kdy jim zářily oči radostí a i ty, kdy se jim v nich leskly slzy bolestí.

Bere album do rukou a vzpomíná.

Vzpomíná na své dcery.

Obě vychovávala stejně a přesto má pocit, že je každá jiná.

Starší, tmavovláska po tatínkovi, a mladší, blondýnka po dědečkovi.

Do určitého věku byly stejné,měly stejné kamarády a záliby.

Pak se jejich cesty rozešly.

Zatimco ta starší trávila dál víkendy s kamarády na čundrech, u táboráku, v maskáčích a spala pod širákem, té mladší tato zábava přestala vonět.

Odtrhla se od party, víc ji začal zajímat městský život. Hleděla na to,jak vypadá,co má oblečeného a nenamalovaná by nevynesla ani koš na odpadky.

Tenkrát si myslela, že je to puberta. Uklidňovala se, že z toho vyroste a budou zase stejné.

Kdyby jen věděla, jak moc se tenkrát mýlila.

Mladší si našla přítele, jak říkala, sobě rovného. Vymetaly spolu večírky a ona vždy musela být za hvězdu, vše se muselo točit kolem ní. Jak nebyla středem pozornosti, těžce to nesla a dávala patřičně najevo.

Když se s přítelem pohádala, práskla dveřmi a utekla. Beze slova, bez mobilu. No a co, že byla půlnoc.

Tenkrát to všichni braly s úsměvem, prostě se stalo.

Ta starší si po čase také našla přítele, se kterým jim to klapalo. Po tolika letech,co byli spolu,se vzali. Opravili domek na vesnici a dnes už mají dvě děti.

Nemusí být středem pozornosti a místo vymetání večírků vezme psi a jde do lesa.

Listovala fotkami a vzpomínala.

Uvědomovala si, že vždycky to bylo a vlastně stále je tak, že když něco plánují, vždycky si říkají, hlavně aby to vyhovovalo té mladší. Aby se nenaštvala.

Ta starší ani syn nikdy žádné problémy neměli. Když jim to nepasovalo, v klidu společně našli řešení.

Už je dvojnásobnou babičkou. Pravda, vnoučata rozmazluje co to jde, přece jen jsou první.

Ale stejně tak bude rozmazlovat i ty další.

Obě děti jsou starší dcery a ta mladší opět nechápe, proč vnučku tolik hlídají a ubezpečuje se,že i o její děti se budou tolik starat.

Co by to byla za babičku, kdyby vnoučatům nedopřála to stejné.

Jsou to sestry, mají se rády.

Jsou každá jiná a přesto mají hodně podobného a když je potřeba, vždycky drží při sobě.

Má je obě ráda.

Dolistuje albem, kávu už má dopitou.

Ještě není tak pozdě.

Oběma zavolá a řekne jim, jak moc je má ráda.