Nedělní podívaná

Káva vypitá, hrnek leží na stole spolu s talířkem od snídaně.
Dítě spí v košíku pod kuchyňským oknem a já poletuji po bytě a hledám různé svršky a spodky svého oblečení.
V doměčku nebydlíme dlouho, tak 3 roky, do té doby vždy ve městě v bytě.
Proč to píši.
Protože do bytu ve vyšším patře není z ulice vidět nebo když už, tak jen minimálně.
Takže já si hlavu s tím, jestli chodím po bytě oblečená nebo nahá, moc nedělám. Ale asi bych měla.
Je neděle, sluníčko svítí, chlapy to táhne ven.
Autodílna naproti nám je otevřená, kluci pucují auta.
Jak jsem tak zabraná do toho chystání oblečení, vůbec mi nedojde, že když dítě v košíku začne brečet, že nemá cumel, neměla bych mu ho jít asi nahá k oknu podávat.
Stojím tam, snažím se mu dudel nacpat do pusy, ale mladý pán jej stále plive ven.
Obcházím košík ze všech stran a snažím se ho přemluvit, ať si ho v té papuli nechá.
Marně. Stále nespolupracuje a řve.
Po chvíli periferně registruji pohyb před autodílnou. Jak tak stojím nahá nad tím košíkem, otočím se do okna a...
Kdybychom měli klasické dlouhé záclony, asi by bylo vše v pořádku. My ale máme jen ty do půlky, takže když se otočím, stojím nahá přímo před oknem, za kterým se na mě zubí tři kluci a ukazují mi palec nahoru.
Intuitivně se snažím rukama zakrýt co jde, ale bohužel v mém případě to jde velmi těžko.
Utíkám od okna, ale zachránit situaci už nemůžu.
Tak hlavně že se pánové dobře pobavili.
Jak je znám, určitě si mě budou ještě dlouho dobírat.
Ale jak se říká: "O kom se nemluví, jako by nebyl."