Vzpomínky zůstanou

Tenkrát jsem chtěla našim dokázat, že si umím vydělat peníze, že už nejsem malá holka. Bylo mi 15 a našla jsem si brigádu u nás v domově důchodců. Na čtrnáct dní o prázdninách, umývat nádobí
na 5.oddělení. No a zůstala jsem tam dalších 6 let.

Chodila jsem na oddělení o víkendech nebo jako záskok za dovolené o prázdninách.

Nebyla to složitá práce. Umýt podlahy na chodbách i v pokojích, vynést odpadky,
posbírat špinavé nádobí.

Rychle jsem znala veškeré obyvatele oddělení. Přece jen byli rádi za každou chvíli,
kdy si mohli popovídat.

Jejich osudy byly různé a přesto tolik stejné. Dobrá polovina jich skončila v domově důchodců, bez kontaktu na svoji rodinu. Buďto žádnou neměli nebo v horším případě, je rodina nenavštěvovala.

Dáma na prvním pokoji,
bývalá učitelka českého jazyka, chtěla vždycky vést hovory o literatuře. To mi pomohlo hlavně u maturity. Pamatuji si, jak se mě ptala, jestli už vím, co budu recitovat. Koukala jsem na ni tenkrát jako z jara. Recitovat?

Kladla mi na srdce, ať si ke každé otázce určitě nachystám něco, co bych mohla recitovat nebo alespoň úryvek z románu. Že to porotu vždycky potěší a přihlíží pak k lepší známce. Měla pravdu, při zkoušce jsem si na ni vzpomněla a byla jí za radu vděčná. Porotu jsem patřičně překvapila a usmívala se i ta zarytá němčinářka, která mi jinak v hodině dávala co proto.

Na čtverce udržovaná madam, která voněla drahým parfémem, hrála si na paní
důležitou, všechny poučovala, co mají a nemají dělat, ale bydlela na pokoji sama, protože se s nikým nesnesla .Nikdo jí nebyl dost dobrý.

Babička ze šestky, která se sotva šinula o dvou francouzských holích, byla vždy usměvavá jako sluníčko a každý den mi vyprávěla, jak ji dnes syn určitě přijde navštívit. Nevím, jestli tenkrát tušila, že syn se nikdy ve dveřích jejího pokoje neobjeví, protože maminku do domova akorát zavezl a za celých šest let, co tam byla, se ještě ani jednou nestavil. Ani na krátkou návštěvu. Bylo mi ji líto. Snažila jsem se u ní vždycky déle zdržet. Vzít do svých její malé,
staré ruce, které tolik hřály. Říkala mi děvčátko a já ji měla opravdu ráda.

Měla jsem je svým způsobem ráda vlastně všechny. Vždycky jsem se do práce těšila.

Hodně těžké pro mě bylo, když některá z mých bábinek, jak jsem jim říkala,
odešla nadobro. Vždy jsem to obrečela. Znala jsem je, vyprávěly mi o svých
životech, já jim zase o tom svém. Bylo to, jako by mi odešel člověk hodně
blízký.

Všechno se mi teď připomnělo, když jsem dělala pořádek v papírech a našla staré pracovní smlouvy.

I když je to už dávno, co jsem tam byla, vybavilo se mi to. Vzpomněla jsem si na bábinky a bylo mi smutno.

Byla to jedna etapa mého života . Krásná práce a krásné vzpomínky, které zůstanou napořád.