Catacombes de Paris-část první

Teď už je pozdě couvnout.“ Pomyslela sis, zatímco se za okny limuzíny míhala světla noční Paříže jako barevné skvrny na pokožce tvého obličeje.

Podívala ses před sebe na zavřenou přepážku do přední části vozu a snažila ses proniknout pohledem začerněným sklem, ale bylo to marné.

Přesto že byl vnitřek vozu klimatizovaný na příjemnou teplotu, cítila jsi jak ti na rukou vyráží husí kůže.

Byla jsi oblečena v černých koktejlkách nevědouc, jestli je to vhodný úbor pro to co hodláš podstoupit. V instrukcích nestálo o dresskódu nic a když ses zeptala, bylo ti řečeno, že na tom nezáleží. Zařídila ses přesně podle dopisu v obálce. Byla jsi umytá, oholená, dala sis několik očistných klistýrů a celý den jsi nic nejedla.

Zatím co ses zaobírala vlastními myšlenkami, auto sjelo ze severního okruhu a zpomalilo, když se napojilo na Třídu velké armády, kde byla omezená rychlost.

Dívala ses na krásné renesanční domy lemující široký bulvár a blížící se Vítězný oblouk. Na kruhovém objezdu pokračoval vůz rovně na Shanzelize, a tvé oči sledovali v dálce po pravé straně svítící hrot Eiffelovi věže.

„Kam mě to proboha vezou?“ Pomyslela sis, když sis uvědomila kde se nacházíš. „Mají snad doupě v Elysejském paláci?“

Auto však za chvíli zatočilo do jedné z bočních ulic, „Rue du Colisé“ Šeptla jsi pro sebe, jak sis snažila zapamatovat si cestu.

Když ovšem vůz ještě několikrát zabočil do stále užších uliček, byla jsi svou snahu nucena vzdát.

Limuzína konečně zastavila v úzké mezeře mezi dvěma domy. Slyšela jsi zvuk otvíraných dveří a kroky na kamenné dlažbě. Dveře na tvé straně se otevřely a odhalili postaršího francouze s netečným obličejem v šoférské livreji.

„Jsme na místě, mademoiselle si teď vystoupí s'il vous plaît“ řekl se silným francouzským přízvukem.

Vystoupila jsi z vozu a do tvého spoře oděného těla se opřel chladný noční vzduch, kterým se k tobě nesl vzdálený ruch nočního velkoměsta.

Nacházela ses v prostoru vzniklém, mezi dvěma starobylými stavbami s chrliči na střechách. Světlo z hlavní ulice sem pronikalo jen stěží a jediné pořádné světlo poskytovaly teď již ztlumené světlomety limuzíny.

Zdálo se že, je ulice slepá. Končila ozdobnou plastikou plnou lebek, nahých žen ve spárech démonů a náboženských symbolů.

„Mademoiselle se teď svlékne s'il vous plaît.“ Prohlásil řidič a přerušil tím tok tvých myšlenek.

„Tady?“ zeptala ses šokovaně.“

„ Oui.“ Odvětil klidně muž.

Chvíli jsi vzdorovala jeho lhostejnému pohledu a pak jsi rezignovala. Věděla jsi, že je to jediná možnost jak v tom pokračovat. A ty jsi pokračovat chtěla… Moc, moc chtěla…

Přetáhla si šaty přes hlavu, odložila je na kamennou dlažbu a krátce na to následovala podprsenka. Pak jsi k ní rudá studem přidala i černé krajkové kalhotky.

Vnímala jsi noční chlad na svém sošném těle a cítila jsi, jak ti pomalu tuhnou bradavky.

„Boty také.“ Doplnil tvůj doprovod.

Blýskla jsi po něm pohledem, ale neobtěžovala ses s protesty. Bylo by to zbytečné a navíc jsi nechtěla vypadat jako zhýčkaná slečinka.

Vyklouzla jsi ze střevíčků a postavila ses na studenou dlažbu.

„Spokojen?“ Zeptala ses kousavě.

„ Oui.“ Odvětil tvůj doprovod klidně, ale s potěšením sis všimla, že jeho pohled není už tak lhostejný. Přeci jen, byl to Francouz…

Tvůj společník přistoupil k plastice, kterou končila ulička, a z kapsy vytáhl masivně vyhlížející klíč, který strčil do otevřených úst jednoho obzvláště ošklivého raracha.

Když s klíčem otočil, ozvalo se pod tvými holými chodidly dunění znějící jako by se někde v podzemí přesouvaly mohutné bloky kamene, jak pracoval prastarý mechanismus.

Kamenná plastika před tebou začala zajíždět do země a odhalila schodiště ztrácející se ve tmě. Řidič sáhl do vzniklého otvoru a vytáhl pochodeň, ozvalo se škrtnutí zápalky a noc prozářilo mihotavé světlo.

Řidič se postavil vedle schodiště s pochodní v ruce, napřímil se a zůstal nehybně stát.

Dívala ses na něj a nechápala, co se teď od tebe čeká, když v tom jsi zaslechla, jak se v limuzíně otevřely dveře spolujezdce.

Prudce ses otočila, abys byla svědkem, jak z limuzíny vystupuje muž v rudém hedvábném hábitu s kápí. Netušila jsi, že je s vámi v autě někdo další.

Muž měl na obličeji rozesmátou karnevalovou masku z tenkého bílého porcelánu, která ve stínu noci vypadala spíše děsivě, než vesele a pod rudým hedvábím byl oblečen v perfektně padnoucím obleku.

„Vše v pořádku?“ Zeptal se hlubokým hlasem beze stopy přízvuku.

„Oui monsieur.“ Odpověděl řidič, stručný jako vždy.

Muž k tobě přistoupil a ty sis všimla, že má v rukou malý balíček. Podal ti ho se slovy. „Oblečte si to prosím slečno.“

Chtivě jsi po něm hmátla, vědoma si své nahoty více, než kdy před tím.

Balíček byl vlastně pouze složený hedvábný hábit s kápí, podobný jako měl muž, jen černý.

Oblékla sis ho a zjistila jsi, že barva není jediný rozdíl oproti „pánské“ verzi. Tvůj hábit byl šitý tak, že ti kryl ramena a záda až ke kotníkům, ale jeho chlopně nebyly dost velké, aby ses do něj mohla celá zahalit a dál si světu vystavovala na odiv svá ňadra, bříško a klín. Přetáhla sis tedy alespoň přes hlavu kápi, abys skryla svůj ruměnec.

Muž si tě změřil netečným pohledem porcelánové masky a prošel kolem tebe směrem k řidiči.

„Merci Pierro, to bude pro dnešek vše.“ Řekl a vzal si od něj pochodeň.

Řidič, krátce pokývl hlavou a odešel směrem k vozu.

Pozornost maskovaného cizince se znovu zaměřila na tebe.

„Následujte mne prosím.“ Řekl a bez zaváhání zmizel ve tmavém otvoru.

Rychle jsi ho následovala, aby ti neutekl s jediným zdrojem světla. Vešla jsi do podzemí a začala sestupovat po kamenných schodech za mizící září pochodně.

„Pospěšte si madam.“ Ozvalo se v hloubce pod tebou.

Přidala jsi do kroku ignorujíc nepříjemný pocit na holých chodidlech a brzy jsi dohnala svého společníka, který na tebe čekal pod schodištěm.

Ve světle pochodně sis prohlédla své okolí. Stála jsi v široké chodbě vyhloubené ve skále. Tvary na stěnách, které jsi považovala za ozdobné dláždění, byly ve skutečnosti lidské lebky. Tisíce a tisíce prastarých lebek, vyskládaných od podlahy ke stropu, táhnoucí se chodbou do dáli a mizející ve tmě.

„Vítejte v pařížských katakombách slečno.“ Prohlásil maskovaný muž a přesto, že mu nebylo vidět do obličeje, bylo z jeho hlasu patrné, že se usmívá.

Kráčeli jste mlčky tou děsivou chodbou v obležení tisíců lidských ostatků.

„Čí jsou ty kosti?“ Zeptala ses, abys narušila tísnivé ticho.

„Pařížanů.“ Odpověděl muž. „Nikdy jste neslyšela o katakombách pod Paříží?“ Zeptal se.

„Poučte mě:“ Odvětila jsi.

„Je to celkem prosté.“ Začal. „Tunely jsou zbytky po těžbě

kamene, která tu probíhala již ve starověku za Římského osídlení, a když v osmnáctém století rušili kvůli zástavbě staré hřbitovy, proměnila církev katakomby v jednu velkou kostnici. Odhaduje se, že je tu pohřbeno šest milionů

lidí. „

„Šest milionů…“ Zašeptala jsi.

„Chodby se táhnou přes dvacet kilometrů. Turisté si mohou prohlédnout stěží dva. Zbytek je příliš nestabilní, než aby to bylo bezpečné.“

Pokračoval muž.

Rozhlédla ses okolo. „Nezdá se mi to tu nestabilní.“ Pronesla jsi.

„Jistě že není.“ Odvětil a v hlase se mu opět ozval úsměv. „Ale to ví jen málo kdo.“

Kráčeli jste několik dalších minut mlčky. Lebky byly vyskládány spolu s ostatními kostmi do roztodivných tvarů, křížů, srdcí a

římských číslic, jejichž smysl ti unikal. V jednu chvíli se chodba rozšířila a vprostřed chodby vyrostl děsivý bachratý sloup z páteří a lebek, které se na tebe dívaly prázdnými očními důlky a vítaly tě širokými úsměvy. Mezi všudypřítomnými ostatky se čím dál častěji objevovala náboženská symbolika.

Tvůj průvodce se zastavil před masivní dvoukřídlou branou zdobenou maltézskými kříži a lebkami, tentokráte pro změnu vyřezávanými. Za branou bylo slyšet tlumené monotónní hučení mužského chorálu.

„Připravena?“ Zeptal se muž, aniž by se k tobě otočil.

„Ano.“ Odpověděla jsi tiše a měla jsi pocit, že to není pravda.

Muž třikrát pěstí zabušil na bránu a chorály uvnitř umlkly.

Brána se začala se skřípěním otevírat, aby odhalila rozlehlý sál plný lidí. Opět sis bolestně uvědomila, že jsi téměř nahá a ta myšlenka ti způsobila příjemné mravenčení v podbřišku.

Následovala si muže do kulatého sálu. Kolem stěn stála ve dvoustupu řada mužů v rudých kápích a maskách podobných té, kterou měl na sobě tvůj průvodce.

V čele sálu stál kamenný oltář a na zdi za ním visely řetězy. Ve středu ještě stála zvláštní dřevěná lavice, přes kterou ležely přehozené provazy.

Při tom pohledu jsi hlasitě polkla.

Z davu se oddělil jeden muž mohutné postavy. Na hábitu měl zlatě vyšitý maltézský kříž a opíral se o cosi, co připomínalo kardinálskou berlu.

Dokráčel k oltáři v čele místnosti a zůstal před ním stát čelem k tobě.

„Koho přivádíš do naší lóže bratře Cyrile?“ Zaburácel hlasem, který byl zvyklý přikazovat.

„Hříšnici hledající věčnou pravdu a věčnou službu velmistře.“ Odpověděl muž, který tě přivedl předepsanou frází.

„Přistup blíže hříšnice!“ Zvolal velmistr a ty jsi udělala několik kroků směrem k oltáři.

„Jsi připravena smýt své hříchy, zanechat svůj světský život minulosti a plně se oddat se službě řádu?“ Zeptal se velmistr.

Cítila jsi na sobě několik desítek upřených pohledů.

„A ano… vaše excelence.“ Řekla jsi a hlas se ti zadrhl.

„Budeš mě oslovovat “pane“.“ Doplnil velmistr.

„Ano pane.“ Špitla jsi.

Nechť tedy rituál pokračuje.“ Zvolal velmistr a udeřil holí o kamennou podlahu.

Z davu se oddělili dva maskovaní muži. Jeden z nich ti nevybíravě svlékl tvůj hábit, až tě zabolely ramena, jak ho z tebe stáhl. Poté tě každý uchopil za jednu paži a vedli tě směrem ke kamennému oltáři v čele místnosti. Z blízka sis všimla, že kamenný kvádr oltáře, má z vrchu mírnou prohlubeň a u jedné strany z něj trčí v ostrém úhlu hladký penis, jen s mírně naznačenými rysy, vytesaný spolu z oltářem z jediného kusu mramoru.

K tvému překvapení jste oltář obešli a došli jste až ke stěně za ním. Otočili tě zády ke zdi, čelem, do místnosti a na zápěstí ti navlékli okovy zavěšené na řetězech. Přestože okovy vypadaly starobyle, byly vypolstrované měkkou kůží a dalo se říct, že jsou téměř pohodlné.

„Asi to nebude tak strašné.“ Pomyslela sis, zatímco ti připínali podobné okovy, zapuštěné v podlaze i na tvé kotníky.

Nejspíše jsi to zakřikla, protože v okamžiku, kdy muži dokončili kontrolu zamčených okovů, dali pokyn kamsi do místnosti a ze stropu se ozval kovový rachot.

Okovy na tvých rukou se začali natahovat a za chvilku si cítila, jak tě tah řetězů pomalu zvedá za zápěstí do vzduchu.

Myslela sis, že tě snad roztrhnou v půli, ale v okamžiku kdy se napnuly i řetězy na tvých nohou, mechanismus ztichl.

Vysela si nahá ve vzduchu za bolestivě napnuté ruce a snažila ses nevzlykat.

Řetězy ti držely nohy široce od sebe a čelila jsi místnosti plné mlčících mužů.

Napětí by se dalo krájet.

Jeden z mužů, kteří tě spoutali, se k tobě vydal s černým šátkem. Naklonil se k tobě a pošeptal ti: „Neboj, je to na ochranu očí.“

Po hlase si poznala muže, který tě přivedl na shromáždění, a s panikou jsi přemýšlela, proti čemu budeš potřebovat ochranu očí.

Tvůj průvodce ti nasadil přes oči černý šátek, kterým nepronikl jediný paprsek světla, ale ještě než ti ho definitivně uvázal, zahlédla jsi skulinkou, jak si velmistr bere do ruky obrovské důtky.

Hlasitě jsi polkla.

„Buď statečná sestro.“ Pronesl ještě tvůj starý známý, jehož jméno podle všeho znělo Cyril a rukou ti sjel údolím tvých ňader, přes bříško až do tvého klína, kde drze zajel dlaní mezi tvé pysky, a promnul tvůj poštěváček.

Zalapala jsi po dechu a cítila jsi, jak začínáš okamžitě vlhnout.

Přála sis, aby ve svém dráždění pokračoval, ale zaslechla jsi jen kroky, které se od tebe vzdalovaly.

Nezbývalo, než čekat co bude dál.

Pak se ozval hlas.

„Všemohoucí bože“ Zahřímal velmistr a dav mu sborově

odpověděl

„Omnipotens sempiterne Deus.“

Pak dopadla první rána.

Bolest byla ohromující, šlahouny důtek dopadly na tvá ňadra a zakousli se to tvých tuhých bradavek.

Vyjekla jsi bolestí a zároveň cítila, jak se ti v těle rozlévá neznámé teplo.

„Pohleď na Srdce svého milovaného Syna!“ Pokračoval velekněz a chór mu zpěvavě odpovídal:

„Respice in Cor dilecssimi Filii tui.“

Druhou ránu jsi již čekala. Tentokrát šla níž a důtky dopadly na tvé břicho a klín. Cítila jsi, jak tě štíply na velkých pyscích, a nevěděla, jestli přidušený výkřik, který z tebe vyšel, byl z bolesti, nebo rozkoše.

Po druhé ráně přišla třetí a čtvrtá, nevnímala jsi již velmistrovi litanie a soustředila ses na reakce vlastního těla.

„Iisque misericordiam tuam.“ Pátá rána a šestá. Cítila jsi, jak ti po stehně stéká pramínek tvého sekretu.

„Qui tecum vivit et regnat.„ Sedmá a osmá dopadla přímo na tvůj poštěváček a tvé tělo se nekontrolovatelně roztřáslo.

„Per omnia saecula saeculorum. Amen.“

Devátou a desátou ránu jsi téměř nevnímala, celou tvou bytostí ti projížděla křeč, která mohla a nemusela být orgasmem. Jediné čím sis byla jistá byl fakt, že naprosto ztrácíš kontrolu nad svým tělem.

Bičování ustalo.

Svalový třas pomalu odezníval a ty jsi cítila, jak se ti po těle rozlévá blažené teplo. Cítila ses tak příjemně, že jsi málem usnula, ale to ti nemělo být dovoleno.

Ticho v místnosti zaplnil šum mnoha tichých rozhovorů

ostře kontrastující s disciplínou, která tu panovala předtím.

Cítila jsi na svém těle desítky zvědavých rukou, které tě štípaly do hýždí, hladili ti ňadra a zvědavě ti zajížděly do rozkroku i do tvé naběhlé a vlhké kundičky. Do kakofonie pocitů z hladících a ubližujících rukou se přidala příjemná pižmová vůně, která tě šimrala vzadu na patře. Zdroj té vůně byla karafa s olejem neznámého původu, který ti skupinka mužů začala roztírat po celém těle, dokud jsi neměla olej úplně všude.

Jeden z mužů využívaje tvého kluzkého stavu, zajel jedním ze svých prstů do tvého zadečku, až si zalapala po dechu. K prvnímu prstu přidal i druhý a začal ti pomalu roztahovat análek.

Po chvíli prsty vyndal, aby je nahradil menší tvrdý

předmět podélného tvaru. Myslela jsi, že jde o nějaký druh análního kolíku, ale v okamžiku kdy ze špičky předmětu začal vytékat horký olej, věděla jsi, že ses zmýlila.

Cítila jsi jak se tvé útroby plní teplou tekutinou a dech se ti začal opět prohlubovat. Když tví bratři v hříchu shledali, že jsi dostatečně promazaná, tak z tebe irigátor vytáhli a z tvé prdelky začal vytékat tenký proud teplé tekutiny. Nikdy jsi neměla takovou radost, že sis udělala předepsané klystýry jako teď.

Mechanismus na stropě opět zarachotil a tvé tělo začalo klesat. Desítky rukou tě uchopily a nadnášely, protože tvé ochromené svaly nedokázaly unést svou vlastní váhu.

Plula jsi tom moři rukou a povědomě jsi tušila, že ti byly sundány okovy a byla jsi pomalu nesena ke kamennému oltáři, který jsi viděla na začátku obřadu.

Pokračování v druhé části...