A just o srazech

Milí amatéři, vidím, že plamínky emocí z pátečního srazu ,,literárního kroužku,, se nezadržitelně rozšířili, napříč blogy. Jak tak na to koukám, bylo zde už toliko řečeno, že na mě, už skoro nezbylo nic. Myslím, že je fajn, když se jednoduše dá dohromady partička lidí z různých koutů republiky (dokonce i zahraničí) a vytvoří si nezapomenutelný zážitek do archívu svého života. Osobně, tyto srazy beru, něco jako sleziny spolužáků, které jsem v minulosti, hojně navštěvoval. Ať už se jednalo o základní, či střední školu, měli jsme jich na deset od každé třídy zhruba po roce. Nikdy, jsme se nesešli úplně všichni, ale tzv. tvrdé jádro, skoro vždy. A já, samozřejmě patřil k nim. Mám to prostě v krvi a nebojím se toho. Pro mě, to jsou zkrátka, takové srdeční záležitosti a ten dar baviče, jak mnohdy píšete, byl vždy přirozenou vstupenkou na tyto akce. Bohužel, mé školní srazy, asi před čtyřmi roky utichli, ale objevili se jiné, ty naše blogerské. Tento naposled zmiňovaný, byl v pořadí můj čtvrtý. A mohu Vám garantovat, že co do počtu, také prozatím největší, takže to asi o něčem vypovídá. Zájem o tento druh setkání a zábavy, zdá se vzrůstá a my, všichni sborem, se budeme snažit o neustálé zdokonalování atmosféry. Domnívám se, že úsloví ,,jaké si to uděláme, takové to máme,, přesně vystihuje to, co z toho vzešlo. A tak Vás, kteří nás ještě osobně neznáte, bych tímto chtěl požádat o toleranci a lidské pochopení, za psaní těchto obdivuhodných reportáží. Ti lidé, to píší od srdce a zcela dobrovolně, proto aby se vědělo, že i díky těmto stránkám, potažmo sekci blogů, je možné, se i takto spřátelit a dobře pobavit. Snad jsem Vám, tímto podal dostatečně seriózní vysvětlení, proč se tak děje a budu s pokorou rád, za Váš respekt.