Propouštění loutky

Propouštění loutky. Věnováno... není komu.

Jednou to přijít muselo.  

I ty prvohory jednoho dne pominuly a

že měly nějakou výdrž! I Slunce vyhasne, až mu dojde uhlí a mladí sice budeme nadosmrti, ale taky to jednou skončí.

Skončilo to.

Poslední dobou jsme na sebe několikrát hleděli z protilehlých břehů nedohledné trhliny a ano, vypadá to, že konec té nepřekročitelné rokle není nadohled. Takže jsem to tak nějak tušil,

asi jako Tomáš řečený Nevěřící tuší, jak to dopadne, ale odmítá uvěřit, dokud si nesáhne.

Asi by to chtělo nějaký rituál.

Všechno jde s rituálem líp, mysl se potom neptá a duše má klid.

S rituálem jdou dělat bez reptání

logiky i takové nesmysly, jako volby, vysvědčení, fotbalový zápas, tak proč by rituál nepomohl při amputaci srdce.

"Dobrá. Poklekni." 

Zvedla oči a nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Nechci si hrát, myslím to vážně."

"Já vím. Ale ještě jsem tě

nepropustil, ne?"

Trpce se pousmála. Ale vstala a s otráveným povzdechem si ležérně sedla na paty. Tam, kde před okamžikem seděla,

ne předemnou. Opírala se o komodu, snažila se hledět výhružně, ale veliká vlhká očka hledící vzhůru jsou vždycky jako pohled koťátka, které chce bojovat o klubíčko.

"S bolestí v srdci a s respektem ke tvému rozhodnutí... se kterým nesouhlasím... tě pouštím po větru, kam je ti libo."

Na zdi visela loutka, kterou jsme kdysi koupili na trzích pod Křivoklátem. Tak nějak v sobě nesla vzpomínku na ten den. Zadýchaný výšlap až nahoru. Odnese to za nás, odskáče si to za ni. Na stolku pod ní leží nůžky. Jestli to není symbolika, potom je to určitě

nápověda.

Otočil jsem se ke zdi a levou rukou držím loutku, v pravé tasím nůžky. "Chytej!" Střih! S vytřeštěnýma očima zachytila těsně nad zemí bezvládné tělíčko padající do svobody. 

"Co jsi to... to jsme přece..." probodla mne očima plnýma překvapení a hněvu.

"Byli my, jo." Cítím to stejně. "A já si nechávám na památku břevno, které vedlo každý její krok a ty opatruj tu, která byla doteď vedena a odteď je svobodná, jako ty."

Střih mi prošel srdcem, podlomil mi kolena, můj svět utichl, listí na něm přestalo ševelit ve větru a ptáci už

nezpívali před snášejícím se večerem. Byl jsem osamělým břevnem, které ještě před chvilkou mělo smysl.

"Jste obě svobodné a sliby,

které tě vázaly do mojí moci, jsou zrušeny."

Nu, jakáž pakáž, dnešní večerní

představení už loutka hraje bez loutkáře. Sama si napíše scénář, sama bude hrát a sama se ukloní, sama taky sklidí potlesk nebo rajčata. Hleděla na bezvládné kapesníkové tělíčko ve svých dlaních, loutka osvobozená na odstřiženou, bezradná na bezradnou. Odhodlaná na odevzdanou.

Snad to nějak zvládnou, já to taky nebudu mít lehký. 

"Kdykoliv budeš něco potřebovat,

třebas si jenom popovídat ve tři ráno, neváhej a zavolej mi."

"A ty bys chtěl?"

"A ty bys nechtěla?"

"Já se ale k tobě

nevrátím."

"Možná.“

"Myslím to vážně..."

"Budu spoléhat na tvůj dobrý

vkus a budu ti zalejvat kytky, než na to přijdeš."

"Můžu už vstát?"

"Proč se ptáš MĚ?"

Mlčky vstala. Hleděla do dlaní na hadříkové tělíčko. Pohladila jej, zamyšleně, něžně... a  založila do náprsní kapsy kostkované košile,

která se mi na ní vždycky tak líbí, protože vypadá jako tatínkova vzpurná holčička, svéhlavá a zranitelná.

"Přijď, když se ti bude chtít."

"Určitě."

"Když budeš potřebovat rameno nebo tak něco."

"Určitě."

"Ale nechci poslouchat, jak

úžasnýho domíka sis zejtra našla a jak ti nejlíp rozumí."

"Žárlil bys?"

"Ne..., jenom by to nebyla pravda. JÁ jsem ten, kdo ti rozumí a kdo je ti souzenej."

"Možná."

Ironie sice skryje bezradnost, ale tu slzu z oka stejně musím utřít. 

Povytáhl jsem loutkový hadřík z kostkované flanelové skrýše a otřel do ní mokré oko. 

"Ty abys neměl zase nějaký

nápady...!" Ale neucukla. Pobaveně svrchu pozorovala, zlehka vrtěla hlavou.

"No, na rozloučenou by se spíš

slušelo nastříkat, ale... asi ne, viď."

Hřbetem ruky jsem se ledabyle otřel o pahorek pod kapsičkou. Pevné kůzlátko s tvrdým růžkem. 

"NE...?!" Promluvila pomalu, váhavě, skoro s otazníkem, ale odhodlaně. Teprve zkouší pevnost těch hradeb, které právě dostala. "Už ti nepatřej...!"

"Přece na rozloučenou..."

Jsem rád, že se brání a cloumá mnou hrdost a pýcha, že moje štěňátko se takhle pochlapilo. "Ani jsem se s nimi nestihl rozloučit." Pohladil jsem to jablíčko zlehka přes flanel. Letmo, jako student na lavičce. Hledíme si zpříma do očí. Už neuhne, už jsme si přeci rovni.

"Tak na rozloučenou."

Usmála se. Možná si užívá radosti, jakou znám já -- radosti toho, kdo režíruje překvapení a nejistoty obětem i divákům našich scének.

Gestem si jakoby rozepla knoflíček u krku. Nikdy nebyl zapnutý, rošťandy si první knoflíček nezapínají. 

Prsty sjely níž... a níž... a níž...

a že chodí bez podkozenky, rozhrnula oponu a košile se rozevřela až k pupíku, který má protažený do podlouhlé čárky, jako malinkou píču. Pevně v pěsti sevřela klopy košile a roztáhla je od sebe. Zpoza opony snů vyskočila její snová kůzlátka. Nedávné šrámy od důtek na nich rýsovaly rudé vrstevnice jako na mapě pubertálních snů.

Opatrně jsem je vzal do dlaní.

Potěžkal. Obkroužil. Na záblesk vteřiny jsem se zasekl...

"Tebe zase něco napadlo, že jo!"

...dlaněmi jsem přikryl kopečky a nechal vklouznout bradavky mezi ukazováčky a prostředníčky a zlehka, leč pevně

stiskl jako zmrzlinář kopeček. Zpříma jsem se zadíval do hlubin jejích očí -- bude tam hra? Vzdor? Naděje? Nebo odpor?

"Stop! Moje!" Pronesla to s hrdostí v hlase a beze stopy zachvění. To musela dlouho trénovat. Ale oponu nespustila.

"Promiň, síla zvyku,"

opáčil jsem jakoby nezúčastněně.

Tak moje loutka se rozhodla převzít svoje nitky. 

No, vylétávají nám mláďata z hnízda a ta pýcha bolí u srdce. 

Tak zase na cestách, břevno odstřiženo od své loutky a nebesa nade mnou oněměla, jako když se zavře kniha. 

Příběhy, které ze srdce prýštily přímo do knihy života, budou padat do neúrodného prachu cest, vsakovat se a nevydají úrodu. 

Ledaže...  

Pověsil jsem osiřelé břevno zpět na hřebík. 

Nevíte o nějaké pohozené loutce,

které se ztratilo břevno?

To divadlo života se v jednom hraje stejně těžko, jako se o jedné noze těžko belhá světem.

sF