Proč, příteli?

Znali jsme se roky. Byly to sympatie na první slovo. Okouzlil jsi mě tím, jak jsi milý, dobrosrdečný, kolik je dobra a přejícnosti v každém tvém slovu. Nechápala jsem, proč zrovna ke mně jsi pojal takové sympatie. Ale přijala jsem tvé přátelství, tvou ochranitelskou náruč a věnovala jsem ti svou bezvýhradnou důvěru a náklonnost. Fandil jsi mi, když o něco šlo, radoval ses se mnou, když jsem byla šťastná, dodával jsi mi sílu a víru, když jsem byla nešťastná. Byl jsi tu pro mě, připraven mi pomoci. A nikdy jsi ode mě za to nic nechtěl. Tak moc jsem ti chtěla oplatit vše, co jsi mi kdy dal. Ale ty jsi ode mě nic nechtěl. Netrápila jsem se tím, věděla jsem, že kdyby bylo potřeba, udělám pro tebe co budu moci, a byla jsem si jistá, že ty to víš.

Pak se stala ta věc. To, co nás od sebe oddělilo, co zanechalo pachuť hořkosti a studu na obou stranách. Nevím, čí to byla vina, určitě hodně moje, asi i hodně tvoje. Co se stalo, už asi nešlo napravit. Vzpomínáš, když jsme si dělali legraci, že existují jen dvě věci, které by mohly naše přátelství zničit? Tu jednu jsme zvládli bez problémů, a vtipkovali jsme spolu, že až nás prověří ta druhá věc, tak už nás nic nerozdělí. To druhé nás neprověřilo ... to druhé vše pokazilo... I přesto jsem věřila, že čas by snad mohl rozjitřené emoce zklidnit, a že jednou třeba ... A pokud ne, jen smutně povzdechnu, že jedno hezké přátelství skončilo. A že budeme vzpomínat na to hezké, a nebudeme se navzájem mstít za to, co se stalo na závěr...

Nikdy bych o tobě neřekla křivého slova. Nikdy bych o tobě neřekla nikomu nic, co by tě mohlo jakkoliv znemožnit, ztrapnit. Na to je pro mě naše přátelství příliš cenné, i když asi už minulostí, to na věci nic nemění... Ty jsi to asi cítil jinak. Měl jsi pocit, že jsem ti tak moc ublížila, že v tobě převážilo tvé zraněné já, a pomstil ses mi. Na mém nejcitlivějším místě, v nejnevhodnější dobu. Snad jsi ani nedomyslel, co tvá slova způsobí, a jak moc mi ublíží to, když si vymyslíš uvěřitelný ... pro okolí až příliš uvěřitelný ... důvod toho, proč již nejsme přáteli. Kdyby to byla alespoň překroucená pravda, pochopila bych to. Ale to, co jsi řekl, nemělo se skutečnou událostí společného nic ... vůbec nic. Přesto, nikdy neuvěřím tomu, že jsi měl v úmyslu mi způsobit to, co jsi způsobil...

Tak moc jsem si přála, abychom si věci vyříkali. Dokážu odpustit mnoho, nikdo nejsme dokonalý, a já vím, že nejsi zlý člověk... Ale ty ses odmlčel. Neodpověděl jsi mi. Asi mi nikdy neodpustíš to, co se stalo, a co mi kladeš za vinu. Pokud to tak je ... pak ti přeju dále jen to dobré ... a zkus mi někdy odpustit. Tak či tak, v mém srdci zůstaneš stále, pořád tě mám ráda, i přes to, co jsi mi ve chvíli naštvání udělal. Nezlobím se na tebe ... jen to bolí...