Půlnoční pohádka

Dnes o půlnoci ke mně přišel snový posel a přinesl mi krásný sen. V něm jsem se probudil a na stole jsem našel tvůj vzkaz „Zlý čaroděj mě vězní na svém hradě. Prosím tě můj rytíři, přijď mě vysvobodit. Alespoň na jednu noc“ Na křídlech Hermesových střevíců, jednom z darů, které jsem získal od bohů z Olympu, se přenesu z Jižních ostrovů do Severní země. Letím celý zbytek noci a celý den. V tmavých lesích najdu k večeru ten starý hrad ukrytý na vysoké hoře. V kouzelném plášti, neviditelný, projdu kolem stráží, až k Černé věži. Když vystoupám po starých dřevěných schodech, které ošoupaly stovky nohou, na její ochoz, oslní mě ostré podzimní slunce zapadající za vrcholky hor na půlnoční straně. Pomalu si mé oči zvykají na světlo. A pak tě uvidím. Jsi malým ptáčkem uvězněným v kleci. Snad Modřinka. Otvírám dvířka té klece. Vyletíš ven a přistaneš na parapetu okna. „Děkuji ti, už jsem nedoufala, že mě tu někdy někdo najde. Teď jsem díky tobě volná. Po západu slunce se proměním v ženu. A zlý čaroděj si pro mě přijde a odvede mě do sklepení. Tam mě bude mučit a já mu budu muset být po vůli. Nemůžeš mě z jeho moci osvobodit natrvalo. Ráno se zase proměním v malého ptáčka. Ale dnes v noci chci být ne jeho, ale tvá. Naplň mně mou duši štěstím, vášní, láskou“ „Pojďme odsud, než nás tu někdo najde“ říkám, otevřu okno, vezmu tě do dlaní a vyletíme z něj ven. Střevíce nás oba donesou na rozhlednu ukrytou na protějším kopci. Jen ona bude němým svědkem naší touhy a vášně. Sluneční paprsky se mění ze zlatých prutů v červené a zabarví obzor do ruda. Z malého ptáčka se proměníš v ženu. Stojíš ke mně zády. Sluneční světlo prostupuje tvými vlasy a jejich barva připomíná červené listí javorů rostoucích dole v údolí. Do tvých vlasů občas skočí nezbedný podzimní vítr a rozcuchá ti je, takže připomínají plápolající plameny. Otočíš se ke mně, ve tváři máš milý úsměv. Snažíš se uhladit si vlasy. Z tvých očí vyzařuje božský klid. Přistoupím k tobě, obejmu tě a políbím na pravou tvář. Když se dotknout mé rty tvé kůže, začne mezi námi energie Jing a Jang. Proudí do ode mě do tebe, a z tebe do mě. Prostředí kolem nás jakoby přestalo existovat. Jsme pohlceni vesmírem. Mám zavřené oči a vnímám jen tvou vůni. Cítím chvění tvého těla sevřeného v mé náruči. Mé horké rty se odlepí od tvé tváře a já políbím tu druhou. Proudění energie se opakuje. Uvolním své sevření a mé ruce uchopí tvé prsty. Jsou studené. Sevřu je ve svých dlaních, zvednu je ke svým ústům a zahřívám ti je svým dechem. „Není ti zima?“ ptám se tě tichým hlasem. „Trochu, ale já doufám, že mě zahřeješ“ říkáš škádlivým hlasem. Slunce zapadlo za vrcholky kopců a krajinu zalila rudá záře. Vítr vyskočil z tvých vlasů a začal si hrát na honěnou s meluzínou ve větvích stromů. Schnoucí listí v korunách šustí. Pohladím tě po tváři. Zavřeš oči a vychutnáváš si můj dotek. Bříška mých prstů kloužou po tvé tváři jako voda v potoce po kamenech. Dotknou se koutku tvých úst a přeběhnou po tvých rtech. Ucítím na nich tvůj něžný polibek. Rozepínám svůj plášť a zahalím tě do něj. Z mého těla proudí k tobě mé teplo. Tvé ruce vklouznou pod kabát jako dva pstruzi pod kameny. Na zádech cítím tvé dlaně. Přitáhneš si mě k sobě něžně k sobě, díváš se mi do očí a pak lehounce položíš své rty na mé. Zavírám oč, svírám tě opět něžně ve své náruči a vychutnávám si ten neskonale krásný pocit tohoto polibku. Něžně a pomalu ti svými rty oplácím ten polibek. Ucítím, jak ses zachvěla. Vzrušením. Tím polibkem jsem v tobě zažehl plamen potlačované touhy. S neskrývanou vášní si mě prudce přitahuješ k sobě. Tvá ňadra narazí na moji hruď jako nárazníky rozjetého vlaku. Z tvých úst vystřelí špička tvého jazyka, prorazí hradbu mých zubů a jako kord se zkříží s mým. Jako dva mušketýři svádíme spolu milostný souboj. Výpad, obrana, sek. Hlasitě vzdycháme vzrušením. Svět pro nás přestal existovat. Vítr odletěl někam do dáli. Za kopci na západě svítí jen slabé světlo. Na východě má nebe indigově modrou barvu. Na nebi se zaleskla první hvězda. Nic z toho nevnímáme. Plujeme v milostném objetí vlastním vesmírem. Opájíme se polibky jako bychom pili víno. Francouzské víno. Francouzské polibky. V uších nám zní šansony, které naplňují pařížské ulice. Tančíme tanec na parketu Rozkoše. Tma postupně smazala obrysy všeho kolem nás. Dole v údolí zažehly světlušky světlo v chalupách. A na nebi neviditelný lampář rozsvěcuje jednu hvězdu za druhou. Se slábnoucím světlem v nás hoří stále prudčeji oheň vášně. Vysávám z tebe tvoji energii a z tvých plic vzduch. S dychtivostí vlkodlaka se mé zuby zakusují do tvé bělostné kůže a nechávám na ní své znamení. Tanec se mění prudké víření. Jako divoši, když tančí kolem ohně. Veškeré civilizační bariéry se bortí. Na protějším kopci ozvalo se vytí vlčí smečky. Ucítím, jak se zachvěješ. Strachy? Víš, co to vytí znamená. To starý čaroděj zapřáhl své rdousící krvežíznivé šelmy do svého povozu a jede nocí, aby tě našel a odnesl tě zpět do svého starého hradu a opět tě v něm uvěznil. Zatáhl tě do jeho sklepení. Připoutal tě okovy k pranýři a bičoval tvoji duši důtkami. A mě? Mě by předhodil svým šelmám, aby mě rozsápaly za tu drzost, že jsem tě odtamtud unesl. Stávám se Pegasem se zlatým rohem. Obejmeš moji šíji. Letíme spolu černou nocí pod hvězdnatým nebem. Pryč od starého hradu. Pryč od krutého čaroděje. Přeneseme se k jezeru Slastí. Na loďce vzájemné touhy plujeme po jeho vlnách. Beru si tě jako Zeus Lédeu v podobě divokého býka. Krev nám vře v žilách. Tančíme spolu hříšné passo doble. Tvé vlasy se míhají vzduchem jako muleta. Otáčíš se v kruzích jako černa vinylová deska. Můj hrot se chvěje ve tvých drážkách. Mé prsty běží po tvé kůži jako vážka po hladině. Rozpouštíme se ve v té očistné vodě. Stáváme se prvním elementem. Vsakujeme se do půdy. V pramíncích tečeme do kořenů stromů. Stáváme se jejich mízou a měníme se v květy a listy. Vítr vášně nás serve z těch stromů. Padáme na zem a opět splýváme s půdou jako druhý element. Propadáme se do hlubin. Ve žhavém magmatu v nitru Země se stáváme třetím elementem, ohněm, který v nás hoří. Z otevřeného jícnu kráterů vychrlí žhavé magma. V nebetyčných výšinách se z něj vymaníme a stáváme se vzduchem. Čtvrtý element. Horký i chladivý zároveň. Prosycený energií, která se z nás šíří do všech stran a prostupuje vším kolem nás. Jako vítr běžíme krajinou. Na větrných koních. Proplétáme se navzájem, zhmotňujeme se a nakonec se snášíme na ochoz té staré věže v původní podobě muže a ženy. Tma se mění v šero. Na východě vytrysknou paprsky a na oblohu vyjede kočár Sluneční paní. Tisknu tě něžně k sobě. Pomalu spojím své rty s tvými Poslední polibek dnešní noci. Měníš se opět v malého ptáčka a odlétáš do tmavé noci. Vracíš se do své zlaté klece. Ke svému čaroději. Zůstal jsem sám, na ochozu staré věže a zamyšleně v tu stranu, kam jsi mi odletěla. „Uvidím tě ještě někdy? Vysvobodím tě někdy natrvalo? Nebo někdo jiný? Najdi své štěstí, má lásko. Svůj klid.“ Zašeptám. Náhle mě obestře mlha, a když zmizí, ležím ve své posteli a venku za oknem vychází slunce. Na parapetu za oknem přistane modřinka.