While Your Lips Are Still Red

Můj milovaný mě zřejmě nikdy nepřestane překvapovat. Už nějakou tu dobu si spolu spokojeně žijeme na hromádce. Svítíčko na nás sluní, štípy nás mouchají...já jsem se naučila na pravidelný obstřik mandlí a on si v rekordním čase zafixoval, kam dávat špinavé ponožky. Dalo by se říci, že už se velice dobře známe - ale stejně občas nastane situace, kdy zůstanu oněměle stát s pusou dokořán.

Jako třeba v pátek večer. Po úmorném dni v práci odemykám naše panství, sáhnu rukou po vypínači a zkoprním. Přes celou délku chodby cestička z rudých růží, pěkně jedna za druhou, uspořádány do dlouhatánské čáry pokračující až za roh. Okamžik překvapení s rozněžnělým údivem střídá mírná panika a sucho v hrdle. A do pytle! Nasucho polknu a v očekávání situace z béčkových amerických dojáků se rádoby neslyšně šourám podél růžové cesty. Opatrně nakukuji za roh, stezka odvahy vede skrze kuchyň do obývacího pokoje. Zaslechnu hlas Marco Hietala, zpívajícího naši píseň. Hlavou mi běží NÉÉÉ, JEŠTĚ NE...TEĎ NE... Jednou ano, jistě, samozřejmě, velice ráda. S nikým jiným! Ale nepřipadám si připravená na tak velký krok. Tahle věc mi nahání hrůzu, bojím se, že by mohla rozbít všechno to krásné, co jsme si mezi sebou vybudovali. Zachvátí mě panika. Pár sekund uvažování, v mozku mi šrotuje. Určitě to dlouho promýšlel, a ty růže ho musely stát majlant. Náš domeček není rozlohově zrovna 2+kk. Vlastně to trvá jen chviličku a uvědomím si, že jo. Chci. Ano! KRUCINÁL, VŽDYŤ KDYŽ TO VÍTE, TAK TO VÍTE! NA CO ČEKAT, ČEHO SE BÁT! Hluboký nádech. Děsně statečně vcházím do pokoje, osvětleného jen tlumeným světlem lampy. On nikde, cesta končí u pohovky a na stole ve váze ještě jedna, poslední královna květin. Pod ní položená veliká čokoláda a papír se vzkazem "Jsem na pivu".

Vrací se po druhé ranní, zahalen hávem z pivních výparů a budí mě polibky na krk. S šibalským výrazem a úsměvem od ucha k uchu na mě pomrkává. "Lásko...ale lekla ses, co?" No nezabili byste ho?:)