Mluvení vs mlčení

O nás ženách se říká, že moc mluvíme. Z vlastní zkušenosti takové samozřejmě znám, ale znám i tiché a málomluvné ženy. Já sama se střídavě pohybuji buď v jedné nebo ve druhé skupině. V praxi to vypadá tak, že se buď ozve "výtka" v podobě "Beroun", nebo mi naopak bývá "zacpávána" pusa polibkem. Vždy jsem si myslela, že prostě jen dotyčný neví co chce, když mlčení je špatně ale mluvení taky. Jenže ono je vysvětlení možná daleko prozaičtější. Lidské ucho (znám samozřejmě i ukecané muže), je nejspíš stavěné na určitou kadenci a cokoliv vybočuje nad, vnímáme jako (moc mluvíš). Pokud je to naopak pod tímto limitem, přichází navíc pochyby (ona/on se mnou nemluví, proč?). Připouštím, že vyšší kadence se asi častěji vyskytuje u žen, a naopak muži si díky tomu vypěstovali jakousi obranu svého sluchového ústrojí, takže jakmile kadence překročí jejich limit, už slyší jen bla bla bla. Pro mě z toho plyne jednoduché poučení. Začnu li mít pocit, že mě partner neposlouchá, zkusím zpomalit. Pro něj naopak, že ne každé mé mlčení znamená "nemluvím s tebou".