Rozhovor s dr / Čtení od konce

Budete to mít těžké, to mi věřte.

Jděte do lesa, vykřičte se, vyplačte se tam kde vás nikdo nevidí, kde o vás nikdo neví. Jděte si popovídat s kamarádkou, s někým komu důvěřuje, s kým můžete mluvit o takových věcech. Máte nějaké kamarádky, nebo alespoň jednu?

Vím z vlastní zkušenosti, že podělení se o bolest, takové to - sdílená starost poloviční starost, sdílená radost dvojnásobná radost – opravdu funguje a člověku se opravdu uleví. Vy tomu ale nevěříte, jste uzavřená a jste za svou zdí.

Víte, je těžké se teď bavit o zbývajícím čase. Pokud mu chcete něco říct, sdělit, tak to udělejte hned. Už nepočítáme týdny, dny, ale hodiny. Za pár minut našeho povídání může být vše jinak a věřte mi, že to nepoznám ani já, i když tu sedím a koukám na něj.

Trápí vás tolik věcí najednou. Jste jako před výbuchem. Váš život je teď plný bolesti a těžkého rozhodování. Jste toho plná, musíte to dost ven. Pokud to neuděláte, zhroutíte se. Nejste sama, máte děti. V tomto případě jste v prvé řadě matka a až pak dcera. Děti Vás potřebují. Nezapomínejte na to.

Zdají se Vám těžké sny…. Nemůžete pořádně spát? Bohužel, proti zlým snům ještě nikdo nic nevynalezl. Je mi líto. Zkuste s tím bojovat. Čtení, hudba, hezké fotografie, procházka,… je toho tolik, ale je mi jasné, že teď v těle převažuje bezmoc a ta všechno zastře.

Snažte se udělat mu zbývající čas bez stresu, bez problémů. Klidná rána, odpočinkové odpoledne, povídání, úsměvy, hlazení. Staráte se o něj opravdu skvěle, ale sami víte…. Na léky reaguje velmi dobře, ale ještě nejsme u nejhoršího. Ne, krvácení do sítnice nelze v jeho případě zastavit. Pokud bude potřeba, volejte červené číslo.

Bohužel, Vašemu nejbližšímu rakovina postoupila až do mozku.

Je mi líto, že Vám to musím říct.

Je mi tak hrozně do pláče, srdce mě bolí úzkostí, strachem, bezmocí. Nejde mi plakat. Bojím se, že to bych už neustála, že by přišel kolaps a ten si nemohu dovolit.

Tak ráda ho hladím po rukou, po tváři. Když ho holím, dotýkám se jemně jeho kůže, cítím zblízka jeho dech, přejíždím mu po oholení tvář teplým mokrým ručníkem, aby se mu ulevilo. Vidím v jeho očích strach, cítím v jeho dechu tíhu nemoci,…. Nemůžu nic dělat. Nijak pomoci…

Nejsem svěřovací ani plačící typ. Čím víc mě něco trápí, tím vypadám na pohled lépe. Tělo se brání vnějším otázkám samo. Mám to tak odjakživa. A ano, nevěřím na sdílenou starost. Jen to ví víc lidí a víc lidí pak pokládá otázky a já na ně musím reagovat. Nechce si mi odpovídat, svěřovat se. Být před lidmi emočně nahá.

Asi i to je důvod proč chodím sem. Jdu svou cestou, občas za sebou zanechám stopu pár písmen a jdu opět dál. Nezastavuji, nekotvím, nekořením. Můj život bude pro jiné prázdná cesta, ale je to tak správné.

Pro mne ano...... https://youtu.be/WiLosOQP400