Prolog

Šel na pobočku jednoho z energetických gigantů, které vznikly po sloučení všech malých společností po prvním kolapsu, aby si zařídil povolení na vlastní zdroj energie. Naštěstí nemusel specifikovat jaký, nikoho to nezajímalo, hlavně, že přestane odebírat.
Pracovala na recepci a zaujala ho na první pohled. Na ten druhý se zamiloval.
Zasáhlo ho to, jako rozjetý nákladní vlak. Tak dlouho byl sám a naučil se s tím žít, že si začal myslet, že se ho takové nesmysly už netýkají. Musel si sednout a zřejmě to na něm bylo dost znát, protože zvedla hlavu, podívala se na něj a ve vteřině u něj stála se sklenicí chlazené vody.
"Je vám dobře? Moc tak nevypadáte, najednou jste hrozně zblednul, jakoby jste uviděl ducha."
"Spíš anděla," odvětil a pokusil se usmát. Asi to moc nevyšlo, protože se začala tvářit ještě ustaraněji a podala mu tu sklenici. Dlouze se napil a vděčně se na ní podíval.
"Už je to mnohem lepší, děkuji velmi," řekl a pohlédl jí přímo do očí. Do těch nádherných zelených tůní, které neustále vypadaly, že se začne co nevidět nahlas smát.
Neuhýbala pohledem, takže měl příležitost si ji pořádně prohlédnout. Odbarvené blond vlasy česané na pěšinku jí padaly na ramena a rámovaly souměrný obličej, nos byl maličko větší, ale nijak zvlášť a nádherně ho doplňovaly plné rty. Obočí měla pěstěné a řasy výrazně ohraničovaly zelené oči. Ty oči....., nemohl se do nich dívat příliš dlouho, protože měl pocit, že se v nich ztratí.
Tak tak to stihnul, než to začalo být trapné: "Já jsem Paul," zvedl se a natáhl ruku.
"Jean," odvětila bleskově a vlepila mu pusu, kterou absolutně nečekal, "na tykání," mrkla šibalsky a odběhla zpátky za recepční pult, jakoby se nechumelilo.
Musel si zase sednout. Ten den z toho byl tak vedle, že jí ani nemávnul na rozloučenou, když odcházel po tom, co si zařídil to povolení. Naštěstí jí to nevadilo, jak zjistil, protože tam začal chodit každý den ve stejný čas, když si dával pauzu od práce. Pokaždé pro něj měla přichystaný šálek zeleného čaje a pokaždé si našla alespoň chvilku, aby si s ním popovídala, ať tam bylo sebevíc lidí.
Dnes se cestou se stavil pro jednu růži, dneska jí totiž konečně pozve na večeři. Byl nervózní, ale odhodlaně vešel do budovy, zdála se mu nějak podivně potemnělá, ale když se podíval na strop, všechna světla svítila jako vždycky. Hledal jí pohledem za pultem, ale marně.
Něco uvnitř něj se strašlivě sevřelo. Šel se zeptat její kolegyně.
"Dneska nepřišla, ani nezavolala a má vypnutý telefon, to ještě nikdy neudělala," odpověděla aniž by se na něj podívala. To něco uvnitř něj se sevřelo tak, že ho to začalo fyzicky bolet.
"A nemáte její adresu?" ani nepřemýšlel nad drzostí té otázky.
"No mám, ale já vám ji....." zastavila se uprostřed věty, protože jí pohled padl na růži v jeho ruce a prudce se na něj podívala. "Vy jste Paul," vyhrkla, "v jednom kuse o vás mluvila," říkala, zatímco něco rychle psala na papírek. "Tady, "a jeďte tam hned, mám o ní strach."
To mu říkat nemusela, pustil růži, popadl papírek a už byl ve dveřích, jeho hrozné tušení narůstalo každou vteřinou. Cestou nejspíš porušil všechny dopravní předpisy, ale nezastavil by ani kdyby ho honila policie. I dveří jejího bytu se ani nezdržoval klepáním a rovnou je vykopnul jediným kopem. Vykopnout dveře rozhodně není tak lehké jako ve filmu, ale v tu chvíli by nejspíš vykopnul i dveře od trezoru národní banky.
V bytě nikdo nebyl. Tedy aspoň ne teď, ale někdo tam rozhodně něco hledal, protože všechno bylo vzhůru nohama, dokonce i gauč byl rozřezaný. Trochu se mu ulevilo až když prohledal celý byt a nenašel její tělo, jeho největší noční můra se nenaplnila, ale jinak po ní nebylo ani stopy.
Svět, který tak nedávno začal být po dlouhé době zase barevný, zešedivěl a ztemněl. Jel domů a vytáhnul léta schovanou láhev Irské whiskey, aby zapomněl a odplul do nevědomí.
A druhý den svět skončil. Tentokrát nejspíš nadobro.