Kde bloudí ll.

Procházím mezi lidmi a vidím jen jedno v jejich středu. Strach z otázek,strach z odpovědí, strach z toho,co už mají i co nemají. Se svěšenými hlavami bloudí ulicemi nebo sedí u ranní kávy a předstírají,že právě toto je život,pro který stojí za to každé ráno vstávat. Ale kde je odvaha a touha věřit v neuchopitelné?

Násilně sestavujeme mozaiky svých dnů,jeden po druhém,stále dokola,upnuti k minulosti s vírou,že bytí můžeme sestavit jako stavebnici. Stává se odrazem nás samých.

Kolik masek vlastně máme?Na určitou tvář-určitý pohled,na určité situace-určitý postoj. Víme vůbec,která z tváří vystihuje naší pravou podstatu?

Jaké by to bylo nesnít? Svět je nekonečná ironie snů a realit,neboť v realitě nám sny přinášejí naplnění jen,dokud se nesplní. Stane-li se,že oživenou,vytratí se ,zmizí a my zjišťujeme,že už nám nepatří. V tu chvíli se nám už pod víčky formují nové sny a ideály,které jen čekají,zda je usmrtíme či zda budou moci žít v našich představách navždy a svými kořeny prorůstat našimi dny, aby jsme věděli,co znamená doufat.