Kolik touhy je třeba

Není to správné a já to vím. Není to bezpečné, ale ani na tom teď nezáleží. Je jedno kde, kdy nebo jak. Někdy sami, někdy se o tyto chvíle dělící s někým dalším.

Teplá letní noc, z dálky se ozývající hluk párty, kalhoty u kotníků, tvé ruce pevně držící mě boky a rychlý tvrdý průnik.. Zimní poledne, zasněžené stromy, mlžící se okýnka vozu, pár ukradených chvil a spousta vyvěrající touhy.. Koberec pod mými koleny, zavřené dveře kanceláře, tvá chuť mizící v mých ústech do poslední kapky.. Bláznivá noc, postel malá i pro dva a v ní my tři.. Divoká párty, tvá touha po jiné ženě, 8 rukou v jedné místnosti, přesto usínám v tvém náručí.. Hotelový pokoj, časně ráno, polospánek a tvůj jazyk v mém nitru.. Horké léto, vodní nádrž, osamocený rybář v povzdálí..

Vzpomínky se mi honí hlavou včetně těch z posledních dnů. Nechci se rozloučit, nechci se tě vzdát. Nedokážu netoužit. Každá chvíle s tebou voní touhou, plníš mé sny a zároveň se necháváš vést v neznámých krajích.. A teď se vzdálíš. Náš časoprostor se začne míjet. A já se sama sebe ptám, jestli čekat na náhodná setkání, věřit, že náhodě dokážeme pomoct.. kolik touhy je třeba, aby to mohlo fungovat.. zda ještě méně je dost..