Zůstaň

Někdy máme pocit, že už se náš život pootočil tím správným směrem a my se můžeme zklidňovat.

Už můžeme začít dýchat pomalu, nemusíme se tolik bát stínů, už máme místa kde je pro nás bezpečí a víme, že tam už nás nikdo neohrozí. Že tam je to pravé místečko pro nás. Plánujeme, těšíme se i přes únavu na další nový den, na další úsměv těch se kterými žijeme, na pohlazení, a užíváme si ten pocit, že opět k někomu a někam patříme. Ale přestaneme dávat pozor. Přestaneme si hlídat svou zónu bezpečí. Vypneme nevědomky náš osobní alarm který nás upozorňoval na to, že nejsou věci tak, jak se zdají být. A to je chyba.

Za nějaký čas zjistíme že jsme nedávali dobrý pozor a že náš život směřuje někam, kam sami nechceme. Nejdříve o tom přemýšlíme, pak začneme cítit stažení těla, tu nám tak dobře známou bolest duše, když je nám na ní nasazena obruč, která jí přepásá velmi pevně a nepustí jí k nádechu. A tak začneme pomalu odumírat a smutnět. Nemáme náladu na nic, nic nás nedokáže povzbudit, nic nás nedokáže motivovat a pomalu přestáváme být šťastnými. My osobně na sobě ze začátku nic necítíme, jen si přijdeme unavenější, ale to přikládáme novému zaměstnání. Pak už se na nás ale v zrcadle a odrazech skel výloh dívá stále tatáž smutná tvář a ani velkým chtěním jí nedokážeme rozesmát.

Přijde den, kdy toto chceme řešit s lidmi ke kterým máme důvěru. S lidmi kterých se to taky týká. S naší rodinou. Ale bohužel, tento pokus nevyjde. Nechceme aby to vyšlo jen v náš prospěch, to ne. Jen chceme aby nám ta obruč byla sejmuta, abychom byli uklidnění tím, že ti ostatní vědí co nás trápí a minimálně o tom budou přemýšlet. Místo toho jsme usazeni do spodní příček této rodiny. Ale my jsme jen měli názor a ten jsme vyslovili. Jen jsme v tom názoru chtěli být vidění a na to máme přece právo. Ale z minulosti jsme si přinesli, i do nového domova, staré strachy a tak jsme při argumentech druhé strany opět couvli tak jako dřív. Nechtěli jsme se hádat, nechtěli jsme být větší než ten druhý a tak jsme si utvořili odstup a přestali věřit. A tak to šlo několik týdnů, kdy žijeme zklamaně a cítíme se jako lůzři.

Pak v kalendáři přijde den, který chcete pro toho druhého udělat hezký. Chcete, aby si ten den užil tak jak chce on. Nechcete mu ho lajnovat, nutit mu vaše nápady. Prostě mu chcete splnit jeho přání, prožívat s ním to, co chce on. Jít s ním na procházku, užít si s ním volný den, zakončit večer něčím dobrým. Ale v polovině dne zjistíte, že je to stejně opět špatně. Že to vaše zeptání se co by si přál, je vlastně pro něj výslech. Že chce být veden. A tak se přistihnete při myšlence, že ať uděláte cokoliv, ať budete plnit touhy, nebo překvapovat, nikdy mu neuděláte radost. Nikdy to nebude to správné. A vaše už tak vratké chození po laně soužití, se proměnilo v boj o přežití. Lano nemá napnelismus, nemá směr a vás se zmocňuje pocit, že tohle je beznadějné.
Že ta vaše myšlenka na hezký zbytek života, bylo jen vaše vysněné přání a ostatní to takto nevidí. Dříve by jste dali cokoliv za možnost změnit to, zatřásli by jste s tím druhým a snažili se mu ukázat jak moc o něj stojíte, jak moc ho milujete, že on je pro Vás vším. Ale dnes …..?

Po zkušenostech z minulosti už nevidíte cíl v tom, někoho přesvědčovat. Zůstala ve vás bolest z neustálého dřívějšího přesvědčování a dokazování. Život vám mezitím protékal mezi prsty a vy jste tak přišli o hodně let života, síly a hlavně víry. Víry, že všechno to přesvědčování má smysl.
A teď tu jste. Sedíte tu s myšlenkou, že na další boj už vám chybí síly. Jste unavení, prázdní a k ničemu. Pro nikoho nemáte smysl, nikdo pro vás nemá tu lásku, jakou vy máte v sobě pro toho druhého. Přitom si přejete tak málo…. A i to je problém.
A tak se trápíte a vaše samota vás utvrzuje v tom, že ten problém je celý život ve vás. Že vy jste tím, kdo to neumí. Kdo tu vlastně ani v životě nemusel být.
Ale trápí se i on.
Ale oba jste jinde, nejste spolu. Ten druhý vám neřekne ZŮSTAŇ když se loučíte. Jen pokýve hlavou a nic víc.

A tak jste opět v sobě sami a na duši vám zůstala obruč navíc...