Tak jo,

jsem trubka a už žádné poklepávání si po rameni a pochvalování sebe sama, jak jsem šikovná seniorka a se vším si umím poradit.
No, neumím.
Když jsem si před časem hrkla skleničku šampíka do svého skoro zánovního oťasu, který toho večera na šampaňské, ale ani na jiný nápoj, neměl chuť, naštval se a přestal se mnou komunikovat. Samozřejmě jsem to obrečela, protože jsme spolu celkem slušně vycházeli, cestoval se mnou po světě a já mu věnovala mimořádnou péči a opravdu, až do toho okamžiku, měl se u mně jako v bavlnce.
Jasně, pít se nemá, ale byla příležitost, ke které se ten nápoj doopravdy hodil. No nic, stalo se.
Kdosi se nade mnou slitoval a věnoval mi jeden kousek, který je skoro funkční, ale taky zloděj, protože mi ukradl několik programů, mimo jiné facebook, ten mě opustil dnes. Asi bych tu krádež přežila, protože jsem zvládla moře jiných strastí, zlodějen a nehod, ale měla jsem tam spoustu fotek, které se nahradit nedají.
Tak tu sedím a ani ty kytky, co jsem včera vysadila do truhlíků a pověsila na balkón, ani ty mi náladu nevylepšily.
Patrně si s tou lapálií dnes neporadím, ale jsem, vzdor nepřízni osudu, optimista a chovám v sobě naději, že si na mně zítra vyšetří kousek času kamarád a pomůže mi, s technikou to umí skvěle–jsou si docela blízcí.
Tak dnes, pro jistotu, nebudu už na nic sahat, kytek se dotknu jen pohledem, taky jsem otočila klíčem v zámku několikrát abych, třeba, nepřišla o vařič, rádio nebo TV. Aby to nebylo o době opouštění, ale jen o době drobného zmizení.
Jenže mi ten „ztracený“ fcb fakt vadí, já vím, že nejde o život, ale tahle ztráta se vydýchává docela těžko. Ty fotky bych, totiž, byla ochotná vyvažovat zlatem……opravdu.