Máte rádi čočku?

Já ano, moji malí draci velmi, a protože zítra přijdou k babi na oběd, tak jsem uvařila čočkovou polévku a dle spešl přání malého Vítka, přidala jsem do ní maličké noky, kterým moje maminka říkávala „nočky“ a klučík si je přejmenoval na „vnučky“. Takže ano, zítra bude čočková polévka i s „vnučkama“. Ale často, když uvařím čočkovou nebo čočku „na husto“ s párkem nebo vajíčkem, podle přání strávníků, často vzpomenu na jednu historku-chcete-li na veselou příhodu z natáčení, kdy jsem se v duchu zařekla, že čočku nikdy. To už jsme „randili“ s mým pozdějším mužem a byli jsme domluveni, že spolu vyrazíme na jakousi kulturní akci. Bezva. Jenže před odchodem maminka ohřála polévku od oběda a trvala na tom, že musím něco sníst, protože bez jídla mě ven nepustí. OK, tak jo a aniž bych přemýšlela, co ta čočka může způsobit, klidně jsem slupla plný talíř a vystřelila z domu. Večer byl senzační, myslím, že jsme i kapku alkoholu zvládli a když jsme kolem jedné po půlnoci dorazili k domu, kde jsem bydlela, pozvala jsem ho dál. Hluboká noc, rodiče spali v patře, my dva tiše v přízemí prozkoumávali svá těla a jak jinak to mohlo dopadnout? Ano, uhodli, první milování. Mělo by být nezapomenutelné a taky bylo. Já, opravdu, nikdy nezapomněla na strašlivý okamžik, kdy můj zažívací trakt hlasitým způsobem zareagoval na množství zkonzumované luštěniny. Dovedete si to představit? Asi ne, ale já i po letech přesně vím, jak hrozné to bylo. V konečné fázi jsme se tomu sice zasmáli, byl báječný a uklidnil mě, ale skoro vždycky, když jsem pak, už pro rodinu, vařila čočkovou polévku, mrknuli jsme na sebe a pousmáli se. Už 26 let jím pokrmy z čočky sama, ale vzpomenu si vždycky……