Loučení

Přátelé, kamarádi, amatéři, profesionálové i vy všichni ostatní, co se v těchto skupinách nenacházíte,
muži, ženy, kluci a holky (na ty ostatní, co se v těchto pohlavích nenašli kašlu 😉),
zdravím Vás všechny, co si na mě ještě vzpomínáte, ale samozřejmě i ty ostatní. Je to již podruhé, co jsem se rozhodla přestat chodit na Amatéry. Poprvé jsem to vydržela půl roku, teď asi dva měsíce, tento, vlastně už i minulý měsíc jsem se tu na chvilinku zastavila. Nevěřím, že odcházím napořád, má předchozí zkušenost je, že se vrátím, ať už na denní pořádek, jak tomu bylo zvykem nebo na občasné návštěvy.
Našla jsem zde fajn lidi, se kterými jsem si psala opakovaně, napsala jsem několik blogů, ze kterých jste pochopili, že jsem trošku praštěná a pár povídek, o kterých jste si mysleli, že se skutečně staly. A ano, našla jsem zde i pár blbů, pár desítek, spíš stovek. O odchodu jsem přemýšlela dlouho. Tak nějak vnitřně ve mně bylo, že být zde není správné, spíš že to je v rozporu se společenskými zvyky. A když jsem ležela v nemocnici a den co den a noc co noc se u mě střídaly sestřičky, mazaly mi frndu nějakým krémem a vtíraly to do mě, pochopila jsem, že život je o něčem jiném než denně vysvětlovat klukům na netu, co, kde, s kým, jak a za kolik. V tomto roce jsem navíc poznala novou lásku. Lásku, která mě celou miluje taková, jaká jsem a je jí úplně jedno, jestli jsem se ráno namalovala nebo jestli mám kruhy pod očima. Lásku, která mě prostě miluje takovou, jaká jsme a která miluje mé ňadra, které celé dny žužlá a vlastně si s nimi pohrává. Ta ňadra, která, pokud si dobře vzpomínám, jsem vám vlastně nikdy pořádně neukázala. Ukázala jsem vám však mé jiné části a teď tím nutně nemyslím mého bobra, kterého jste vlastně nikdo zarostlého neviděli, takže to mé holátko, ale sebe samu, mou osobu, můj svět, mé (ne)myšlení, prostě mě. Jak jsem psala, účet rozhodně neruším, protože vím, že nemám tak velkou vůli, abych tady tomu dala navždy sbohem a nemám to srdce, abych to všechno smazala.
Komentáře k tomuto na mě velmi krátkému blogu si ještě pár dní, určitě přes Velikonoce, číst budu, ale přihlašovat se nebudu, aby mi nechodily další a další zprávy a vlastně aby ten můj odchod byl skutečně odchodem. Proto, pokud mi někdo něco chcete a není to zrovna vaše telefonní číslo či jiný kontakt, napište to veřejně jako komentář pod tento blog.
Všem Vám přeji dle možností příjemně strávené Velikonoce a třeba za rok už na Vás, pánové, budou zase všechny holky špulit zadečky a čekat na ty Vaše ocasy…, pardon, žily. Tímto mým posledním přeřeknutím se s Vámi loučím. Nebudu jmenovat, ale někteří z vás, se kterými jsem si pravidelně dopisovala, v mém srdci už zůstanete na dlouho, ne-li napořád. Věřte, že každý zámek má svůj klíček a že některé klíčky jsou dokonce univerzální. 😉

Se slzami v očích,
Vaše Verča alias Wevu