Venkovní...

Přesně podle instrukcí jsi před západem slunce přišla na určené místo, louku uprostřed Hostivařské obory; oblečená jen v lehkých letních šatech nad kolena, síťovaných punčochách, miniaturních černých tangách, na nohou sandály s vysokým podpatkem. Při pomyšlení na to, co bude dál, se ti rozbuší srdce a začneš se potit, ale... To není jediná vlhkost, kterou tvé tělo vytváří.
Rozhlédneš se, kolem prochází jeden pár, jiný sedí na lavičce, o kousek dál rodina se dvěma dětmi... Ale nikdo ti nevěnuje pozornost. Z kabelky vytáhneš škrabošku, nasadíš si ji a zaváháš... Je tam někde? Sleduje tě? Co bude dál?
V hlavě ti ale zazní také slova vaší dohody... Důvěra. Bezpečí. Oddanost. Poslušnost.
Poklekneš a ruce dáš za hlavu, záda držíš rovná, přesně podle instrukcí, oči upřené před sebe. Můžeš si jen představovat, co si asi myslí ti přihlížející. Slunce pomalu zapadá a ty čekáš.
Po chvíli k tobě ale přijde nějaký muž, zeptá se "Slečno, jste v pořádku?", ale ty se nesmíš pohnout, nesmíš mluvit, stále se jen upřeně díváš před sebe... Zopakuje svou otázku, rozhlíží se kolem, ale nakonec s pokrčením ramen odejde a ty si oddechneš.
Nevíš, kolik přesně uteklo času, ale pomalu se už stmívá, park se vyprazdňuje; alespoň v tvém zorném poli už nikdo není. Opět slyšíš kroky a srdce se ti znovu rozbuší... Je to On nebo zase nějaký otrapa?
Je to ten samý muž, který se o tebe zajímal před chvílí. Znovu se postaví před tebe, zamává ti rukou před očima, ale ty nevydáš ani hlásku, neuhneš pohledem... Klekne před tebe a jeho ruka se blíží k tvým prsům, schovanými jen pod tenkou látkou... Začínáš se třást, bojuješ sama se sebou, měla by ses bránit, ale přece... On ti přikázal...
"Hej, co to tam děláš?" Ozve se najednou z cesty a tobě tělem projede nepopsatelná úleva; ten hlas znáš. Neznámý vyskočí a okamžitě se dá na útěk; ubožák, proběhne ti hlavou.
Ale to už k tobě přichází tvůj pán a ty se neubráníš úsměvu a hlubokému výdechu, když ho vidíš - teprve teď si uvědomuješ, že jsi posledních několik desítek vteřin tajila dech. I On k tobě poklekne, s neutrálním výrazem ve tváři nejprve stiskne přes látku tvé pravé prso - a tebou při tom doteku projede přímo elektrický šok, ale stále udržíš pozici - poté ti vyhrne lem šatů a zkontroluje, že i tam dole jsi instrukce dodržela... Teprve pak se usměje, naznačí ti, že ruce můžeš spustit, sundá ti škrabošku a pohladí tě po tváři.
"Udělala jsi mi velkou radost, otrokyně... Můžeš mluvit."
Když slyšíš ta slova, tělem se ti rozlije nádherné teplo, nejradši by ses mu vrhla kolem krku, ale víš, že to nesmíš...
"Strašně jsem se bála, pane. Než jste se objevil, myslela jsem, že"
Nenechá tě domluvit a skočí ti do řeči.
"Že tě nechám znásilnit nějakým pobudou? Že bych ho nechal jenom se tě dotknout? Pochybovala jsi snad o mně?"
"Ne pane, já jenom..."
Položí ti prst na ústa a políbí tě na čelo. Opět tě zalije vlna příjemných pocitů a už se cítíš naprosto v bezpečí, s Ním, který by nikoho nenechal ti ublížit...
Postaví se a tobě pomůže na nohy také, sama bys to asi nezvládla. Z tašky, co přinesl, vytáhne tvůj obojek.
"Ale teď si tě ozdobíme, chceš se mi přece líbit, že?"
Jen kývneš hlavou... Bože, asi se pořád usmíváš jako idiot, ale nemůžeš si pomoct. I on se usměje, když ti ho zapíná kolem krku... Ten známý pocit kůže těsně obepínající tvůj krk přímo zbožňuješ. Pak ti ale přes hlavu přetáhne šaty, co se to děje?
"Mám pro tebe překvapení..." A z tašky vytáhne skřipce spojené řetízkem. Nedává ti čas o nich moc přemýšlet, oba skřipce ti připne na bradavky. Znovu sáhne do tašky a vytáhne z ní přívěšek, písmeno "M", jeho iniciála... Řetízek od skřipců protáhne očkem na obojku a zajistí ho tím přívěškem... Lehce tak táhne prsa na horu, trochu to bolí, ale příjemně... Ještě oba kopečky láskyplně pohladí a pomůže ti navléct šaty zpět přes hlavu.
"Tak jdeme domů, co říkáš?"
Nadšeně přikývneš a sehneš se pro kabelku...
"Co to je?"
"Kabelka, pane..."
"Řekl jsem ti, že máš s sebou mít kabelku?"
"Ne, ale..."
Zvedne varovně prst.
"Ne pane. Omlouvám se, pane."
"Pojď."
A to je poslední slovo, které mezi vámi padne, než dojdete domů. Celou cestu cítíš, jak se ti prsa lehce pohupují a dráždí skřípnuté bradavky, naštěstí je tma, takže ani těch pár lidí, co míjíte, toho moc nevidí... I těch několik zkoumavých pohledů ale stačí k tomu, aby se tvé vzrušení udrželo...
Naštěstí nemáte příliš dalekou cestu, ale ihned, jak se za vámi zavřou dveře, tě stlačí opět na kolena.
"Byla jsi moc statečná otrokyně, ale musela jsi to zkazit... Takže před odměnou tě čeká ještě trest."
Víš, že cokoliv bys řekla, jen by trest zhoršilo, proto mlčíš, oči sklopené k zemi. Sundá ti z bradavek skřipce, rozbolí tě, jak se do nich nahrne krev... Chytí tě za obojek a táhne do ložnice, musíš na všechny čtyři, abys mu stačila...
"Pozice."
Poklekneš doprostřed místnosti, stejně jako na louce... Vzpřímená, záda rovně, prsa vypnutá, ruce za hlavou... On zatím vezme do ruky důtky a začne tě pomalu obcházet, koženými pramínky tě hladí po těle.
"Jaké bylo tvoje první provinění?"
Víš, jak musíš odpovědět, je to dávno zaběhnutý rituál.
"Vzala jsem si s sebou kabelku, i když jste mi to nepřikázal, pane. Omlouvám se a prosím o potrestání své neposlušnosti."
"Dostaneš pět ran přes zadek. Počítej."
Vzduchem zasviští důtky a s hlasitou ranou dopadnou... Trhneš sebou, štípe to hodně... Ale odoláš impulzu zakrýt si půlky rukama, udržíš pozici.
"Jedna, děkuji, pane."
Zbylé čtyři rány jsou stejně silné, ale přesto... Přestože s každou ranou cítíš větší a větší bolest, zároveň se stupňuje i tvé vzrušení...
"Pět, děkuji, pane."
Stojí stále za tebou, ale tušíš, že se usmívá...
"Jaké bylo tvoje druhé provinění?"
Na chvíli ztuhneš, druhé? Ale co jsi... Jenže pak si vzpomeneš na jeho varovně vztyčený prst...
"Chtěla jsem Vám odmlouvat, pane. Omlouvám se a prosím o potrestání své drzosti."
"Správně, za to dostaneš pět ran přes prsa. Počítej."
Při pohledu na napřahující se důtky zavřeš oči; při známém svistu sebou trhneš... Ale necítíš žádnou bolest. Udiveně se na něj podíváš.
"Nedovolil jsem ti zavřít oči. Dívej se mi do očí. Příště za to budeš potrestaná."
Jsi vyděšená, to opravdu nevíš, jestli zvládneš. On se ale jen usměje a napřáhne se znovu...
"Jedna, děkuji, pane."
Nebylo to tak zlé. Když se mu díváš přímo do očí, důtky vidíš jen periferně... Uvažuješ, jestli o tom ví, ale to je hloupá myšlenka; samozřejmě že ví, když ti to výslovně přikázal. Z takových myšlenek tě ovšem vytrhne druhá rána, silnější než předchozí. Opět nezapomeneš poděkovat, ale intenzita ran se stále stupňuje, je těžší a těžší udržet pozici... Kalhotky máš už úplně promáčené... A vidíš i bouli na jeho kalhotech...
"P-pět... Děkuji, pane," vysoukáš ze sebe nakonec a jsi na sebe hrdá; vydržela jsi to!
"Jaké bylo tvoje třetí a největší provinění?"
Ztuhneš, vytřeštíš oči, v hlavě máš jenom zmatek. Třetí? Vždyť jsi už nic jiného neprovedla, co...
Na rozbolavělá prsa ti opět zlehka dopadnou důtky, dožaduje se odpovědi...
"Já... Já nevím, pane," odpovíš s hlavou sklopenou k zemi.
Povzdechne si a zakroutí hlavou: "A tak ti to šlo dobře... Ty sis totiž myslela, že jsem tě tam nechal samotnou, napospas kdekomu; Pochybovala jsi o mně. To je ten prohřešek, který mě mrzí nejvíc..."
"Omlouvám se, pane..." zašeptáš, protože hlasitější zvuk ze sebe nejsi schopná vydat.
"Víš, kam přijde tento poslední trest?"
Při tom pomyšlení tebou projede nová vlna vzrušení... Víš...
"Na mou... Na mou kundičku, pane?"
Jen pokývá hlavou a pokyne k posteli. Lehneš si na záda, posune tě tak, abys byla zadečkem přímo na okraji, stáhne ti kalhotky...
"Ale, ale, ale... Co to vidím?"
"Já... Mám vlhkou kundičku, pane."
"Tohle není žádná vlhká kundička, to je obyčejná mokrá kunda..."
Už jen to slovo na tebe má magický účinek, ví, jak tě rajcují takové výrazy... A jeho taky...
"Ano pane, mám mokrou kundu. Omlouvám se, pane."
Ani nečeká, až to dořekneš a začne ji zkoušet prstem, ale hned přidá druhý, třetí... Vzdycháš a kroutíš sebou, roztahuješ nohy, aby měl lepší přístup; konečně...
"Tak se mi zdá, že tady někdo zapomněl, kde je jeho místo. Místo poslušné otrokyně tady je najednou nějaká nadržená děvka..."
Stejně náhle jako začal i s veškerým drážděním přestane, naopak tě přes ní silně plácne rukou; nahlas vykřikneš a ruce ti automaticky zakryjí rozkrok. Svou chybu si okamžitě uvědomíš, ale už je pozdě.
"Tak takhle?"
Chytne ti ruce, zkroutí ti je za záda a bleskově na nich zacvaknou pouta; položí tě zpět na záda. Blekotáš omluvy a prosby o odpuštění, ale neopovážíš se odporovat, když ti roztáhne nohy a přiváže zvlášť k nohám postele...
Se slovy "Nemám náladu na tvoje výlevy, čubko..." ti do úst nacpe tvé kalhotky a převáže šátkem. Chvíli se zálibně kochá tvou bezmocí, pak ale vezme do ruky opět důtky...
A začnou napad na tvou naprosto odkrytou, dokonale přístupnou kundičku. Neustávající déšť ran, rychle za sebou, jsi si jistá, že ani on je nepočítá. Nejsou silné; naopak tě místo bolesti dostávají na pokraj extáze. I on zrychleně dýchá, oba jste v tranzu... Rány zrychlují a zesilují, ale to už vnímáš jen tak okrajově, sama se jim nastavuješ jak jen to jde a tlumeně křičíš do svého improvizovaného roubíku...
Ani si neuvědomuješ, kdy přestal výprask, ale najednou cítíš, jak do tebe proniká. Prudce, až na dno, nesmlouvavě, a stejně tě začne... Milovat? Ne, tohle je čistý, živočišný sex. Ne milování, on tě prostě šuká, mrdá, jebe tu tvojí kundu, díru svojí nadržené děvky... A ty ani nic jiného nechceš...
S tou myšlenkou se propadneš do silného orgasmu, zmítáš se na posteli, křičíš, roubík, neroubík, na chvíli nevíš o světě...
Když se pomalu vrátíš do reality, leží na tobě, zhluboka oddechuje a naprosto uspokojeným pohledem se ti dívá do očí. V sobě cítíš i jeho vyvrcholení...
Odváže tě a odnáší do koupelny, položí tě do vany a jemně celou omývá.
"Byla jsi skvělá, broučku," pošeptá, než se vaše ústa spojí v pomalém, něžném polibku.