Princ nebo dominantní parchant

Že by? Ale ne.. Konečně sem poznala někoho výjimečného. Celý život se pohybuji mezi muži. Chodím s nima na pivo, na WC, na fotbal a říkají mi „ty náš chlape“. Konečně si třeba někdo všimnul, že jsem pěkná (nebo řekněme zvláštní) a ještě kus a že by snad se mnou chtěl něco mít a nebál se mě. Pak se objevil on. Jsem si říkala „tebe si poddám hošánku, to budeš čumět“! A bylo to úplně na obráceně. Poprvé v životě jsem někoho ráda poslouchala, ale nebyla bych to já, kdybych si neříkala „já a štěstí to nejde ani dohromady“. Tak jsem nelenila a poněvadž mám hodně známých, kteří mě znají a věří mi,jsem dala kamarádce instrukce a čekala. Byla jsem v sedmém nebi jak mě má rád a že to nezkouší jinde a pak se to stalo. Napsal ji. Krve by se ve mně ne dořezalo. Tak sem tedy začala přemýšlet co s tím. Vzdát se ho jen tak nehodlám a on vždy říkal „jsou to jen písmenka“ a že si s nikým nepíše, že není spisovatel. Při tom ji psal třeba dvě hodiny a mně sotva dvě slova, že nemá čas. Začala jsem mu lézt do zádele, jak je úžasný, jak mu věřím, atd. a nic. Na chvíli dal pokoj. Jenže pak si s ní zase začal psát a oblbovat ji a ze mě zase udělal krávu, že pracovně nestíhá. Pak jsem ho vytočila, že mě poslal k šípku. Což já bych bohužel nezvládla. Kamarádka si s ním píše dál. Už mají domluvený rande a tak sem zvědavá jak to dopadne. Moc bych si přála, kdyby se mu rozsvítilo, ale prostě chlap je pán tvorstva, takže ho ani nenapadne se omluvit. Pořád jsem čekala, že poví pravdu. Ale ne. I přes to, že jsem mu říkala, že mám radar na lhaní. Sama lhát neumím. Vždy mi je pak špatně. Ale každý to máme jinak.