Kapucínek pokračování

Tedy nastal den D. Domluvili jsme se na azyl. MHD až na druhý konec města. byla zima, teplota něco pod nulou. Prosinec těsně okolo Mikuláše. Taková předvánoční romanťárna.

Vyjela jsem tedy o hodně dřív. Jen tramvají to byla hodina a půl. Ale to těšení neskutečné.
U nádraží prijede vánočně nazdobená tramvaj. Večer do města moc necestuji, je pak problém se dostat zpátky, pokud ovšem nemáte za kámoše taxikáře. Blíží se čas výstupu. Na zastávce je ale nějak podezřele moc lidí. Přijede první jednička, druhá, třetí. Vašek nikde. Hm -říkám si -dobrej vtip. Po půlhodině čekání mi začíná být docela kosa. Je asi mínus pět, ale když stojíte delší dobu skoro na místě, tak už je to poznat. Zjištuji, že mobil zůstal doma na posteli. Hm, tam je mu fakt dobře.


Tramvají přijede nepočítaně , říkám si ještě chvilku a jedu zpět, do tepla.V tom se ke mě blíží něco jako čepice a šála s norským vzorem. Vidím docela blbě v tom šeru, ale mluvící čepice je Vašek. Omlouvá se že cestou měla doprava výpadek a že mi několikrát volal, pak už jdeme ruku v ruce do neznáma na azyl, který je v jeho režii.

Přijdeme na smluvenou adresu je to nějaký panelák, si říkám hm tady si tak určitě budu moct řvát, určitě mě vykážou.Po deseti minutách přichází mladší paní, předává klíče, klíč cvakne v zámku a od té doby věci nabírají neskutečný spád.
Polibky na všemožná zákoutí těla, propletenec těl, jazyky někde úplně jinde, až se bojím,aby se nezapomněly vrátit zpátky.

V nejlepším rupne postel, něco jak v Na samotě u lesa.Vašek se začne smát se slovy Tvl my jsme jim to tady zdemolovali. Šukat se dá už jen na jedné polovině letiště a to si ještě nejsme tak úplně jistí.

Týden se pak bojíme podívat do mejlu, jestli tam není účtenka za rozbitou postel.


Záležitost stará deset let, ale jsme stále v kontaktu a nikdy neříkej nikdy :P

P.S.: Kdo jde se mnou na azyl ?