•Kdo se ráno nestydí,…•

...ten se večer nebavil.

Slova útěchy? Omluvenka? Nebo prostý fakt?

Všechno to začalo zcela nevinně. Jedna místní akcička, kde se mi ani moc nechtělo. Ale přece nemůžu být až takový asociál a tak se přemůžu, nahodím úsměv a nějak si to tam odbydu. Plán byl jedno dvě piva, jenže Ostravar začíná chutnat až tak po šestém kousku, víme. Vlastně za to všechno může pivo.

Když se dostanu mezi lidi, nějakým zázrakem se ve mě probouzí mé druhé já- to silně extrovertní, které se chce za každou cenu bavit a strhnout pozornost na sebe. Nemám ho moc ráda, protože ten andílek ve mně doslova trpí.

První ostuda započala v autě po akcičce při přesunu do hospody, kdy mi bylo líto řidiče a chtěla jsem mu dohodit kamarádku. Mé nadšení úplně nesdílel její manžel, který seděl vzadu vedle mě, ale tak stávají se i horší věci.

V hospodě byl celkem nával, tak jsem rozhodla, že si dáme dvojitou vodku, než donesou pivo a ať zbytečně nečekáme. Doba je holt uspěchaná a není čas ztrácet čas. Známe.

Vlastně si už pak nic moc nepamatuji, jen to, že jsem se šla pozdravit s každým kdo v té hospodě seděl a strašně jsem se divila, kdo všechno tam je a jak jsem šťastná, že právě ho jsem tam potkala. Bylo to upřímné, každého jsem vnímala jako osudové setkání po "dvaceti" letech. S každým jsem musela zavzpomínat na to s čím jej mám spojováno. Bohužel moje soudnost zůstala někde doma a já omyelm provalila nejedno tajemství. Takt není moje silná stránka, marně si teď říkám jestli se třeba i neomluvit. Čas běžel hrozně rychle, přísahala bych, že jsme tam byli dvacet minut a najednou, že se zavírá. Nevadí, jdeme jinam. Co se pamatuji, tak jsme s kamarádkou vyrazily docela napřed ať si stihnem pořádně pokecat bez chlapů.

Chtělo se mi čůrat, cesta daleká, nikde nikdo, stahuji si tedy kalhoty a v tom u nás stojí všechny ty mé osudové setkání z večera a mi rychle docházelo, že jsme zase tak napřed nevyšly. Normálně si tam k nám stoupli a vůbec jim to nebylo divné. V ten moment jsem si říkala, klid Kaji, to zapomeneš a a co si nepamatuješ se nestalo. Tak co už, zhodnotila jsem záchodky a že se radši vyčůrám tam než na místě, kde šukaj pochybní lidi. To je přece jasný. Jenže v tom jsem si vzpomněla na ty všechny chcací blogy a ještě s kalhoty u kotníků jsem jim to musela začít vyprávět. Ať žije neomezený internet, protože za chvíli už to bylo i s názornou ukázkou.

Téma po zbytek večera bylo už jen jedno- SEX, SEX, SEX. Krom toho, že opilá ovládám všechny světové jazyky, tak jsem i skvělý sexuolog a vztahový poradce a začala jsem tedy ordinovat. Jako správný neprofesionál jsem všechno započala stylem já to mám tak a tak, já dělalo to a to.... Takže vlastně ani nevím jestli jsem si nechala nějaké tajemství.

Ráno jsem se probudila ještě opilá a říkám si waw, ždána kocovina, paráda... usla jsem a druhé probuzení bych přiřovnala ke stavu, kdy už to horší být nemůže. Koukám na telefon a tam hovor s matkou, hodinu deset, pak to operátor vypíná. Asi jsem ji vytočila omylem, když jsem schovávala telefon po názorných ukázkách. Říkám si, že určitě spala... omyl, co vše slyšela je asi jasné...

Hezky jsem si to utrpění vyžrala a když už jsem se chystala do postele, tak mě vyrušil telefonát.. "Ale ty jsi to slíbila!" a protože sliby se mají plnit, vyrazila jsem na druhé kolo...

Říkala jsem si, že po tom co jsem předvedla v pátek už můžu všechno, chyba, vše jde překonat a že jsem to opět trumfla. A tak mám dnes další den, kdy se utěšuji slovy "Kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil."

Proč to vůbec píšu... Já bych hrozně chtěla slyšet, že jste horší než já, že je to všechno naprosto v pořádku a že se to děje každému z vás a že nejsem dobytek.

Přihodíte mi sem nějakou vaši "akcičku"? :)