Kryštof plive na svět #1

• Až jednou “lol” nahradí poezii, půjdu se oběsit na ethernetový kabel -

Někdy si připadám, jako bych se probudil ve světe, kde se všechno, na čem mi kdy záleželo rozpadlo. Jazyk. Myšlení. Vkus. A z lidí se stala směšná digitální karikatura toho, čím mohli být.

Píšu blog. Jo. Bloguju. Píšu svoje pocity, nasranost, myšlenky, frustrace, lásky, prohry, slzy i výstřiky. A taky se za to nesnáším. Protože jsem jeden z těch, co se snaží držet tu bublinu udržitelné komunikace nad hladinou, i když už tam není žádná voda. Dopisy, povídky, básně, texty. S příběhem, myšlenkou, srdcem. Pocity se smíchaly s inkoustem a z toho vznikaly slova. Dneska? “Lmao a btw”

Co to jako má být? Tajná mluva primitivů z digitální džungle? Místo toho, aby se z internetu stal nástroj svobody a demokracie, je z něj líheň dezinformací, rakovina ducha, skládka slovní degenerace. Měli jsme možnost otevřít dveře poznání, sdílení, pravdy. A my je využili k tomu, abychom mohli nonstop masturbovat nad umělými ksichty ze sítí a věřit tomu, že země je placatá.

Lidi jsou čím dál blbější a blbější. S bledými obličeji ozářenými z modrý záře displeje, bez špetky pigmentu ve tváři nebo myšlenky v hlavě. Místo komunikace tu máme něco, čemu se snad nedá říkat ani jazyk. Je to jako by skupina kreténů mluvila s další skupinou kreténů nějakým novým jazykem, ve kterým už neexistuje rozdíl mezi větou a epileptickým záchvatem. Z interpunkce se stal sprostej vtip. Čárky, tečky, háčky, smysl… všechno pryč. Slova se smrskla na zkratky a emotikony, co mají nahradit duši. A čeština? Ta nádherná, bohatá, hluboká čeština, kterou když správně rozebereš, dokážeš někoho rozplakat nebo svést, se teď válí v rohu jako děvka po noční, když dala slevu.

Všechno je “cool”, “random”, “cringe”, “love u bro”. A mě z toho mrdá v hlavě. Protože chápu, že jazyk se vyvíjí. Ale tohle není vývoj. Tohle je degenerace. Tohle je, když darovaný mozek zabalíš do igelitu a necháš ho shnít v kufru vedle bot.

Kdysi jsme měli kouzlo psaní. Poezii. Styl. Dneska kluci posílají fotky péra a holky jim odpovídají. A pak si stěžujou, že nejsou gentlemani a vztahy nefungujou. Nejde o vztahy. Jde o to, že přestáváme být lidmi. Už se ani nesnažíme mluvit, rozumět si, sdílet. Všechno je rychlý, bez chuti, instantní. Jako kafe z automatu. Vypiješ, zapomeneš, sereš.

Občas mám chuť se někam zavřít. Někdy mám pocit, že jsem dinosaurus, co si spletl dobu. Že jsem někde v jeskyni, kde místo maleb zvířat, čmárám pocity po zdech digitálního světa a čekám, že to někdo pochopí. Ale stejně dál bloguju. Protože slova jsou všechno, co mi zbylo. A někde hluboko ve mně ještě doutná naděje, že jednou to “lol” zas nahradí “miluji tě” napsané rukou na papír, se špetkou nervozity a tlakem, co tě bolí v břiše. A že jednoho dne lidi přestanou být blbí a začnou zase myslet.

A do tý doby budu psát.

A nasírat se.