Naše tajemství

Bylo to v době, kdy jsem dělal doktorát. Chodil jsem po chodbách univerzity jako někdo, kdo má v hlavě víc knih než lidí. A pak tam byla ona ... Bára. Z psychologie. Věděla přesně, jak se ptát, a věděla ještě líp, kdy mlčet. Kamarádka. Ale z těch, které voní víc, než by měly.

Jednou večer, seděli jsme u vína v jejím bytě. To bylo naše tiché útočiště ... víno, teplé světlo lampy, nohy přes nohy, a mezi námi prostor, který jsme nikdy nepřekročili. Až do toho večera. „Chceš slyšet něco divnýho?“ zeptala se, aniž by se na mě podívala. Jen si pohrávala se stopkou sklenky. „Povídej.“ „Jednou jsme si s kamarádkou vyměnily kluky.“

Řekla to skoro bez emocí, ale já cítil, jak se mi v hrudi něco pohnulo. „Jako... jen tak?“ „Ne. Dlouho jsme o tom mluvily. Zkoušely jsme to představit. A pak to prostě... udělaly.“

Prý byli všichni čtyři v jednom bytě. Holky naproti sebe, úplně nahé. Pokožka na pokožce, občas se dotkly rukou, nebo políbily. A za ní ... kluk té druhé. Vzal si ji zezadu. Pomalu, pečlivě. Klára, její kamarádka, na čtyřech a dívala se. A Bára se dívala zpátky.

„Byl to zvláštní pohled,“ řekla tiše. „Nevzrušovalo mě, že mě někdo šuká. Vzrušovalo mě, že se jí dívám do očí, zatímco to dělá můj kluk.“

Na chvíli se odmlčela. Cítil jsem, jak se mi tělo napíná, a snažil jsem se zachovat klid. „A pak?“ „Pak už jsme spolu o tom nikdy nemluvily. Nemohla jsem se na ni podívat. Něco se mezi námi změnilo. Věděla o mně věci, které jsem jí nechtěla ukázat. A já je přesto ukázala.“

Vzala si další doušek vína a zadívala se na mě. Dlouze. Jako tehdy na ni?

A já si v ten okamžik nebyl jistý už vůbec ničím. Jestli mi to vyprávěla jen tak. Nebo jestli to byl způsob, jak mi připomenout něco, co jsme spolu zažili. Nebo mohli zažít.

A možná… možná to nebyl její kluk, kdo jí to tehdy zezadu dělal.

A co kdyby vám tohle někdy vyprávěla vaše kamarádka? Dokázali byste jí dál jen nalévat víno... a mlčet?