Hra stínů

(Zápisky jednoho zasvěceného)

Byla noc.
Město spalo, sem tam někdo prošel pod balkonem.
Opíral jsem se o studené zábradlí, tvář mi chladil vzduch.

Stála za mnou. Nemusel jsem se ohlížet.
Cítil jsem její parfém, zaslechl jemné šustnutí látky, cítil jistý stisk na rameni. Její ruka sjela pod pyžamo a stáhla kalhoty dolů.

„Nehýbej se,“ zašeptala mi těsně k uchu.

Pomalu mě přiměla postoupit až k samotnému okraji.
„Představ si, že se někdo zastavil a dívá se nahoru.“

Srdce mi bušilo. Nevěděl jsem, co víc cítím — strach nebo vzrušení.
A pak kroky. Blížily se.
Nepřestala. Jen zpomalila.
Zastavily se přímo pod námi.

„Teď mě budeš poslouchat,“ šeptla.

Vlna rozkoše mě zaplavila. Svaly se napnuly, dech se zlomil…
A když to odeznělo, sevřel jsem zábradlí ještě pevněji, abych zadržel výkřik. Ona věděla, že nikdo nesmí slyšet. Ale někdo možná viděl.

⸻

Pár dní se nic nedělo. Hra utichla. Snad aby napětí zůstalo. A pak se vrátila. Jiná. Záměrná.

„Za chvíli půjde někdo, koho znám. Nebude se dívat náhodou.“

Stál jsem opět na balkoně. Tentokrát ne sám.
Dole se objevil muž. Podíval se přímo nahoru. Na mě.

Ona mi zvedla bradu.
„Ať vidí, komu patříš.“

Bylo to pro něj. A přesto… jsem cítil pýchu. Pýchu, že patřím právě jí.
Její pohyby byly klidné, přesné. A naprosto nemilosrdné.
Dostala mě tam, kam chtěla. Zase.

A když skončilo i tohle kolo,
…dopadlo všechno z výšky k jeho nohám. Ani neuhnul. Jen se usmál. A šel dál.

⸻

Pak změnila pravidla.
Byl den. Hluk, světlo, lidi kolem.
Seděli jsme v kavárně na rohu.

„Každý má šanci vidět víc, než by měl,“ řekla a její noha mě našla pod stolem.

Lehce. Hladce.
Pak silněji.
Nahoře jsme mluvili o počasí. O turistickém ruchu.
Vedle nás se zastavila skupina cizinců.
„Usměj se,“ přikázala.

Poslechl jsem.
Ale v hlavě už jsem počítal jen vteřiny do chvíle, kdy mě přivede k bodu, za který není návratu.
A pak kolem prošel číšník. Já zůstal. Tvář klidná, tělo v napětí.

A pod stolem…
…zmizel i poslední zbytek kontroly, kterou jsem měl.
Ten stín, co mě kryl, už nebyl stejný.

⸻

Další den. Poslala jen krátkou zprávu:
„Dnes stín zmizí.“

Seděli jsme na terase plné lidí. Její noha mě našla během vteřiny.
„Dnes musí každý vědět, že jsi můj.“

Pohledy vedle u stolu. Věděli.
Usmála se na ně. Pak na mě.

Nemohl jsem odejít.
A nechtěl jsem.

Když mě sevřela…
…nebylo úniku.
Až když bylo po všem, nechala mě být.
Věděla, že to, co tam zůstalo — pod stolem, u našich nohou — patří jen jí.

⸻

Odcházeli jsme pomalu.
Položila mi ruku na rameno.

„Teď už to není hra. Teď je to tvoje místo.“


Zastavila se.
Dívala se mi do očí a řekla jediné:

Pamatuj.