Místo pro naše radovánky

Když člověk zatouží a je ovládán chtíčem, je ochotný a schopný podstoupit téměř cokoliv. Najednou nevadí jakýkoliv diskomfort, najednou nevadí být přistižen někým cizím, najednou nevadí nepřístupná hygiena. Je to dáno tím, že chtíč maže veškeré racionální uvažování.

Asi každý z nás má nezapomenutelný zážitek z pláže, lesa, hudebního klubu, auta, převlékací kabinky,,… Ani u mě tomu není jinak.

Když se blížily mé osmnáctiny, touha po získání řidičáku byla ohromná. Ale ani ne tak proto, abych někam mohl jezdit, ale hlavně proto, že to bylo v té době jediné dostupné místo, kam jsem si mohl vodit slečnu. Ještě teď, se má červená škodovka 105 musí ještě více červenat, z těch zážitků.

Letní měsíce jsou fajn. Nabízí spousty možností, kde se dá užívat. Česko, země lesů, luhů a hájů… plná rybníků,… Obyvatelé jiných kontinentů by nám mohli toto závidět. Saharská duna toho zas tolik nenabídne, co si budem….

Dost ale vzpomínání. Byly to hezké roky, byly to krásné zážitky, ale…Ale při pohledu na své datum narození, kdy 46 se neomylnými kroky blíží jsem došel k závěru, že postel s blízkostí sprchy je prostě úplně to nej.
Postel nabízí maximální komfort. Nejsem typ člověka, co by provozoval „králíka“ pod peřinou, To opravdu ne. Ale přítomnost sprchy (a je jedno, zda společná, nebo individuální) a pak přesun do postele, to je prostě nejvíc. Z mého pohledu není rovnice postel, rovná se nuda, platná. Opravdu nabízí nepřeberné množství možností. Jen si je najít, osahat a být s nimi v páru ve shodě. Představa, návratu do mé Š 105, mě prostě děsí. A to jsem celkem sentimentálně založený člověk.

Pokud ale narazím na tu pravou, pak vlastně i kašna na náměstí, nebo při vynesení odpadků u popelnic. Ale i tak se budu vždy rád vracet do té „své“ postele.