Na houby

Někdy je můj manžel roztomile mimo. Včera večer jsme se domluvili, že ráno jedeme na houby. Šla jsem si lehnout docela pozdě, ale on ještě něco kutil v garáži. Ráno jsem zjistila, že nachystal košíky, jak kdyby s námi měla jít klapzubova jedenácka, na lince srovnaný nožíky, nachystané krabičky na sendviče a termoska s čájobájo připravená jen ji zalít. Přes židli porychtovaný lacláče, co v nich vypadá trochu jak krteček, krutopřísná dřevorubecká flanelka, dva slamáky a nablejskaný holiny, moje vlastně dětské a jeho obřokolodějské. Všechno nachystáno ťipťop. Někdy mne tyhle jeho perfekcionistický puntičkařiny vytáčí, jindy mne strašlivě rozněžní.

Zívám, že bych si čelist vyvrátila a šourám se ještě v pyžamu ke kávovaru. Lásko, sděluje mi papírek, průser v práci, užij si houby, ty sbíráš, já večer vařim.

Tak, to na to prcám, přeci nepojedu sama, srkám smutně kafe. Palcem u toho bezmyšlenkovitě posunuju obrázky na instagramu. Ty krabičky nás samozřejmě odposlouchávají, takže je moje tajmlajna plná hřibů a bedel. A samozřejmě kulinářských zázraků, že mi mozek přihrává přímo tu vůni. Lidi, já totiž miluju houby. A ze všeho nejvíc obalované a smažené jako řízky. To si prostě nemůžu nechat ujít. Pokud rostou a pokud slíbil, že večer nebudu kmitat při jejich přípravě já, tak prostě jedu!

---

Blemcám se lesem, košík už skoro plný, pomalu se zvedá sluníčko, dělá to takový ty šikmý pruhy v oparu mezi větvema a já si představuju, co by tu tak se mnou dělal, kdyby tu mohl být se mnou. Támhleten koberec mechu úplně zve k zastávce. Stejně se potřebuju vyčůrat. Co kdybych pak využila těch stažených kalhot a...

"Tady už je to vysbíraný!" vytrhne mne ze soustředění silný hlas.

"Sakra, to jsem se lekla!"

"To se moc omlouvám, to jsem nechtěl. Ale tady už budete pátrat marně, tady jsem to prošmejdil. Ale ještě jsem nebyl támhle v tom houští. A už končim, už to nemám kam dávat, tak je to vaše."

A jak se zjevil, tak zmizel.

Chuť stáhnout si kalhoty a čupnout do mechu přešla. Ještě kdyby mně tak viděl, jak tu čůrám! Nebo jak si tu nadrženě v mechu mastim prašivku... No jo vlastně, co by se stalo? Prdlajs. Buď by dělal, že není a diskrétně by zmizel. Nebo by se prasák na tajňačku pokochal, možná kozáka vyndal a pošudlal. Nebo by měl potřebu se zkusit přitřít. Ale to se děje jen v těch pohajdách pro dospělé, že kolemjdoucí k šukačce náhodně přišel, takže pumpička. Nevadilo by mi šmírování. Jsem velká holka, co už pár lidem ukázala, kde jí roste klouzek a tak by nebyl první ani poslední. Ale nějak ta chuť přešla, asi z toho nečekaného leknutí. Dosbírám košík a jedu slinit domu nad představou kuchyně provoněné smaženým houbovým řízkem.

---

No a večer? Samozřejmě všechny druhy happy endů. Nejenže vařil (a že to sakra umí), ještě i pomiloval (a to taky sakra umí).

---

A jak byste se zachovali vy, milé houbařky a houbaři?