Když se svět zastaví

Viděli jsme se. Po dlouhé době, po všech těch zprávách, co nic neznamenaly a přesto otevřely všechno, co mělo zůstat zavřený. Seděli jsme naproti sobě, dvě sklenice, dvě cigarety, dva lidi, co se pořád znají až moc dobře na to, aby se dokázali tvářit, že je všechno pryč.

Ona vypadala šťastně. Klidně, vyrovnaně. Měla v očích ten pokoj, kterej jsem jí vždycky přál, i když jsem věděl, že ho nikdy nenajde se mnou. Smála se svým klidným smíchem, co vždy prorazil moji obranu. A já ji pozoroval a říkal si, že takhle by to mělo být. Že tohle je ten okamžik, kdy člověk pochopí, že někdo, koho miloval, může být šťastný i bez něj.

Nechtěl jsem do toho zasahovat. Už ne. Nechtěl jsem být ten, kdo se jí připomene ve špatnou chvíli, kdo zase rozvíří vodu, co se konečně uklidnila. Říkal jsem si, že jí to dlužím. Nechat jí být. Nechat jí žít život, kterej jí dává smysl. I když v něm pro mě není místo.

Jenže od toho setkání se mi všechno rozpadlo. Zase. Přemýšlím, co dál. Jestli pokračovat v tom, co znám. Psát, pít, občas se ztratit v noci a probudit se vedle někoho, koho si ráno sotva pamatuju, nebo se pokusit o něco jiného.

Občas mám chuť to zkusit. Zpomalit. Otevřít se. Přestat utíkat. Jenže pokaždé, když jsem s nějakou ženou, vypadá to jednoduše. Večer to působí možně, skoro opravdově. Mluvíme, smějeme se, dýchá to. A já si říkám, že by to možná šlo. Možná by se dalo začít znovu, bez masky, bez cynismu, bez lži. Ale pak přijde ráno. Slunce, kocovina, realita. A já si uvědomím, že nejsem tak otevřený, jak jsem si myslel večer. Že ten člověk, co ve tmě šeptá, že by chtěl víc než jen další noc, je jenom opilá verze mě samotného. Ten pravý já už dávno nevěří.

Možná to je tím, že když jsem s někým, pořád to srovnávám v Ní. Ne vědomě, spíš někde pod kůží. Každá má jiný smích, jiný pohled, jiný způsob, jak se dotýká. Ale žádná není Ona. A tak to vždycky skončí stejně. Pár vět, pár doteků, pár prázdných slibů, a pak ticho.

Chtěl bych věřit, že se můžu změnit. Že to, co jsem žil doteď, nemusí být navždy. Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že jsem se už dávno rozhodl, jen si to odmítám přiznat. Ten bohémský život, co jsem si postavil z alkoholu, psaní a chaosu, mě sice ničí, ale aspoň mu rozumím. Je to svět, ve kterým vím, co čekat.

Změna znamená risk. A já se bojím. Bojím se klidu, protože klid znamená čas přemýšlet. Bojím se blízkosti, protože blízkost znamená možnost ztráty. A já už nechci ztrácet. Už ne.

Ona teď vypadá, že má všechno, co jsem jí nemohl dát. A já jsem rád. Upřímně. Ale i když se usmívám a říkám, že jsem v pohodě, něco se ve mě tiše láme. Je to zvláštní druh smutku. Ne ten dramatický, co tě rozbije na kusy, ale ten tichý, co ti jen pomalu vysává duši.

Večer jsem si po tom setkání nalil sklenku a dlouho seděl u prázdného papíru. Nenapsal jsem nic. Jen jsem čuměl do blba a přemýšlel, jestli tohle je ten bod, kde se člověk posune dál, nebo zůstane stát.

Asi zůstanu stát. Možná si to zasloužím. Možná to tak má být. Budu dál psát, dál pít, dál potkávat ženy, které budou chtít slyšet pravdu, ale dostanou ticho.

Možná jsem se měl narodit jako někdo jiný. Někdo, kdo dokáže žít obyčejný život, bez těch myšlenek, bez těch bohémských sebezničujících kruhů. Ale už je pozdě.

Ona se usmívá a já se ztrácím. Dva světy co se kdysi potkaly a teď už běží každý jinam. A mezi nima já. S cigaretou v ruce, s prázdnou sklenkou a s vědomím, že nejspíš zůstanu ten, kdo bude pořad přemýšlet, jestli to mohlo být jinak.

Ale nikdy to jinak nebude.