Teď mám volno

Je to nevěra?

Máš doma přítelkyni nebo manželku, spíte spolu, plánujete dovolenou. Ráno se líbáte, večer se mazlíte, ona ti vaří, pere, ty jí nosíš květiny, trávíte spolu čas, všechno vypadá jako z pohádky. Ale jednou za měsíc, někdy i častěji, ti přijde notifikace: "Hele, teď mám volno, přijedeš?“

Sejdete se, svléknete se, vytáhneš péro, on si klekne, nebo ty. Nebo se otočí, nastaví ti zadní vrátka – a ty mu ho tam vrazíš. Nebo naopak – ty se ohneš, on ti to vstrčí dovnitř, a ty máš pocit, že tě půlí. Pak přijdeš domů, usměješ se, políbíš ji, ale v hlavě se ti honí otázky, které si možná kladeš, nebo bys měl.

Je to nevěra, když jste se nelíbali? Žádný polibek, jen ruce, pusa, péro, díra – „žádný city, jen mechanika, to se nepočítá,“ říkáš si. Líbání je přece intimita, tohle byla jen „údržba“, rychlé uvolnění, nic víc. Nebo ne? A co když jste se líbali, když jste si protáhli pusy, když to už nebylo jen o těle? Polibek přece dělá rozdíl, ne? Někdo by řekl, že s líbáním to už je duše, už je to nevěra. Jiný zase, že "polibek je jen předehra, pořád to není ženská“, tak co na tom?

A co ten žaludek plný jeho bílé dobroty? Polkneš, zapiješ pivem, říkáš si: "Malá svačina navíc.“ Nebo co když ta jeho bílá dobrota není v žaludku, ale cítíš, jak ti ještě malinko vytéká do trenýrek? Sedneš do auta, cítíš to teplo, vlhko, trochu se ti hůř sedí."Zapomenu to, než dojdu domů,“ říkáš si. Nebo naopak, když jsi píchal ty – každý krok ti připomíná, jak byl těsný, cítíš to v hlavě, v těle, jako bys byl pořád v něm.

Máte tak otevřený vztah, že přijdeš domů a pochlubíš se? "Ten byl ale těsnej, byl jsem skoro hned." "Podívej, jak mě roztáhl! Ještě tam bez problémů strčíš svý prstíky.“ "Mám na rtech ještě vzorek na ochutnání – chceš ochutnat?“

Nebo si to radši necháváš pro sebe, doufáš, že necítí příchuť, že nepozná, že jsi byl jinde. A teď to otoč – co kdybys to zjistil u svý ženy? Přijde domů, usměje se, políbí tě… a ty ucítíš něco povědomého, ale jinýho na rtech. Nebo ti řekne: "Ta byla ale těsná, vešly se mi do ní jen dva prsty." "Podívej, jak mě roztáhla – zkus, ještě mi tam strčíš tři prsty.“ "Mám ještě vzorek na ochutnání – chceš ochutnat?“

Byl bys v pohodě? Řekl bys: "Jo, klidně – jen úlet, žádný city.“ Nebo bys řval "NEVĚRA!“ a balil kufry? Nebo by ses aspoň rád koukal, když by ses nemohl přidat? A chtěla by ona to samé – koukat, jak dovádíš s nějakým cizím klukem? Nebo by řekla: "Tohle je jiné, ty to děláš s klukem!“ Nebo by tě prostě jen vyhodila z ytu a později ze života a kdyby byla extra hodná, dovolila by ti sbalit si pár věcí?

Díváš se do zrcadla, koukáš na sebe a uvažuješ: "Dneska to bylo naposledy, už to nebudu opakovat.“ – dokud se ti zase neozve?

Co je pro vás hranice nevěry? A jak to máte doma vy – pravda, výmluva, nebo ticho?