Amatérská "bohyně"

Ten moment, kdy se ti vrátí rodina z prázdnin a ty si v duchu říkáš, že konečně jsou doma. Klídek a ticho měly svoje kouzlo, ale už ti chyběli. Ten cvrkot, dupot, hlasy, život. Dům zase dýchá. Jenže místo toho slyšíš jen suché „Čau, mami“, které zní spíš jako echo z jeskyně než pozdrav od dítěte, co dřív bylo největší mazel na světě a nemohlo se od tebe odlepit.

„Jak jste se měli?“ ptáš se s úsměvem. „Jo, dobrý,“ zahudruje na půl huby pubertální larva a odplazí se do pokoje. Na kompa. Na YouTube. Na onlinovky. Do jiného vesmíru, kde má máma už dávno status NPC.

Manžel vchází o pár vteřin později. Na sobě mikinu, výraz, že přežil. Žádná pusa, žádné obejmutí, nebo poplácání po zadku, žádné „chyběla jsi mi“. Jen krátké: „Ahoj. Jo, bylo to fajn. Cesta v pohodě.“ Hned míří po schodech nahoru, do svých komnat, nebo spíš do pracovny, kde má klid. A dřív, než stihneš cokoliv říct, slyšíš klapnutí dveří. Jeho sociální baterky jsou evidentně zase vybité. Teď se bude týden nabíjet klidem.

Chvíli stojíš v kuchyni, koukáš na dva připravené hrnečky a pak si řekneš: Tak si ten čaj asi vypiju zase sama.

Ticho. Takové to zvláštní, hutné ticho, které občas přeruší jen hulákání syna na spoluhráče v online hře. To ticho, co voní po prázdnotě, po návratu, po všem, co už dávno není tak, jak bývalo. Zapneš varnou konvici, díváš se, jak se voda vaří, a připadáš si jako mumie. Vyschlá mumie, co kdysi taky bývala živá.

A pak to přijde. Ten malý, ironicky laskavý portál jménem Amatéři.cz. Proletíš pár blogů, pár známých nicků, co ti občas dokážou vykouzlit úsměv a pak z nudy klikneš na inbox. Už dopředu víš, že tě tam nic zázračného nečeká, a přesto tam vlezeš.

Čeká tam zpráva od nějakého chlapa s pérem na profilovce. „Ahoj. Ty jsi tak neskutečně krásná. Tvůj chlap je šťastlivec, že má takovou kočku. Já bych tě klátil dnes a denně. 😘😘😘“

Chvíli se na to díváš. Ten kontrast je groteskní. Doma tě míjí jako stín a někde na internetu tě cizí muž adoruje jak bohyni plodnosti. Masturbační idol.

Jen se hořce pousměješ. Protože kdyby věděl, jak vypadá realita - vlasy sepnuté do culíku, obří teplá mikina a tepláky, co si pamatují ještě divoké vysokoškolské časy - možná by zvolil jiné sloveso než „klátil“. Spíš by utíkal, co mu nohy stačí.

Mrkneš na další zprávu. "Ahoj moc sluši nepodnikne me něco jsi krásná moc moc. Úplná bohyně!" Za minutu další: „Máš čas?“ Po vteřině: „?????????“ A pak ještě bonusový dodatek: „Klidně za FO.“

A tak si říkáš, že svět je fakt zvláštní místo. A že i když je to celé vlastně tak trochu smutné, pořád v tobě zůstává kousek ženy, která si umí užít ten paradox a zasmát se tomu:

Doma neviditelná. Na síti "bohyně".