pozdní ráno

Tma. Mlha.

Ráno jako každé jiné, a přece jiné – jako by se čas sám zalkl vlastní váhou. Probouzím se s hlavou rozbitou na střepy, jež se vpíjí do spánků ostřeji než sklo. V ústech chuť včerejšího popela, v uších ticho, jež není ticho, nýbrž ozvěna něčeho, co se ještě nestalo.

Kávovar syčí. Pára stoupá jako duch z hrobu. Místo velké dávky morfia, jež by utišila démony, vkládám do uší sluchátka. Ruská píseň – hluboká, jako stepi pod sněhem. Pak izraelská – ostrá jako písek v ráně. Nakonec polská – teskná, jako by zpívala o lásce, která nikdy nebyla. Střídají se jako fáze měsíce, jako fáze mého života.

Otevírám knihu.

Třicet pět let jsem ji nedržel v ruce. Scifi hororové povídky. Prach se zvedá, jako by stránky byly hrobkou. Prsty se třesou – ne strachem, ale očekáváním.

Jedna povídka mě znovu chytí za hrdlo.

Astrologie numerologie naruby. Co když lze vypočítat místo? Ne kde jsem, ale kde budu.

Souřadnice štěstí.

Souřadnice úspěchu.

Souřadnice lásky.

Algoritmus je jednoduchý. Krutý.

Zadáš datum narození. Zadáš jméno. Zadáš krevní skupinu. Zadáš poslední sen, který sis pamatoval. A stroj – ne stroj, ale věc – ti vyplivne čísla. Město. Ulice. Dům. Patro. Tam budeš šťastný. Ale nic není zadarmo. Tenkrát to moc nešlo. Vše počítat na papíře. Školní počítač IQ151 to v jazyce Basic také nechtěl moc pobrat, ale jsme dál. Zapínám notebook s AI a zadávám algoritmy.

Štěstí.

Každý den se probouzíš s úsměvem. Slunce ti svítí do okna. Lidé tě milují. Ale tvé tělo hnije, nebo něco horšího. Něco, co nemá jméno. Láska tě objímá – ale jen abys měl komu říct, že bolí.

Úspěch.

Peníze. Sláva. Titulky. Ale láska? Ta je pryč. Ženy přicházejí a odcházejí jako sezóny. Děti tě neznají. Jsi sám na vrcholu – a vítr tam fouká příliš silně.

Láska.

Jedna. Pravá. Drží tě za ruku, když spíš. Šeptá ti do ucha. Ale úspěch? Ten je zakázán. Štěstí? To je jen iluze. Žiješ v chudobě, ale v teple jejího dechu.

Píšu si čísla na papír. Ruka se třese. Kávovar už dávno vychladl. Hudba dohrála. Ticho. Co si vyberu? Nebo je to past? Co když všechny tři varianty vedou do stejného domu?

Do stejné místnosti.

Do stejného zrcadla – kde se na mě dívá muž s očima plnými mlhy.

A já vím: Já už tam jsem.

Člověk je vždy nespokojený.

Pořád hledá kousek štěstí – ten jeden chybějící kousek skládačky, který má tvar slzy.

A pro pár procent štěstí je ochoten zahodit všech devadesát devět procent.

Zatracená matematika.

Protože v té rovnici není žádný zisk. Jen ztráta, kterou si sám spočítáš – až bude pozdě.

Příjemný víkend.

A hlavně ten světový mír ✌🏼