Pohoda. Pochopení. Prcání.

Sedím v saténovém županu u jídelního stolu, mokré vlasy mě studí na zádech. Oděna spoře, účes jako z moře. Před sebou kafe, v ruce avokádový toust, hraju si na insta-čubku po třicítce, co žije svůj best life, jen jí v něm nějak chybí ten, kdo by ji u toho pořádně vojel.

V amatérských fantaziích by teď zazvonil milenec. Žádné zbytečné řeči, prostě by mě popadl i s tím toustem. Župan letí na zem a pod ním jen holá kůže, bradavky jak špunty, roztáhl by mi nohy a místo snídaně by se nonšalantně zakousl do mojí kundy tak poctivě, až by avokádo skončilo na podlaze.

Realita? Jen scrolluju zprávy. Válka, inflace, politika, klasika. Babiš a jeho věčný střet zájmů, transformační rok hada pomalu končí, Trump zase křičí, Epstein pořád mrtvej, Borhyová pobláznila Italy a do toho ještě pornokauza SPD. Svět v plamenech, já v županu. A do toho mi cinkne Messenger.

„Porad mi, jak ho mám rozvést. Strašně ho chci.“

Chvíli jen koukám na displej a doufám, že jsem se přehlídla. Ale ne. Neptá se mě na práci, ani nechce radu, v kterých šatech má lepší prdel. Ptá se mě, jak má rozvést chlapa. Konkrétně svého dlouhodobého ženatého milence. Toho samého, u kterého si upřímně říkám, pokud by se fakt chtěl rozvést, dávno by to udělal.

V hlavě se mi vybaví všechny ty historky z okolí: psychotické milenky, co píšou anonymy manželkám, „omylem“ vysazují antikoncepci, aby si ho pojistily, nebo se z nich stanou stalkerky na full time, které mapují, kdy jede z práce, kde parkuje auto a komu lajkuje fotky. A já jen upřímně doufám, že si moje kamarádka ponechala alespoň zbytky zdravého rozumu. Věděla, do čeho leze. Všechny to víme. Jen si občas děláme, že ne.

Do prdele. Jsem já snad nějaký certifikovaný expert na rozvádění ženatých chlapů? Dobře, přiznávám, moje karma v tomhle směru možná už nějaký ten cejch utržila. Ale i tak.

Tak jí napíšu: „Hele, vážně chceš chlapa, který opustí ženu a děti kvůli jiné?“

Protože to je přesně ten moment, kdy se láme chleba. Chlap, který jednou podlehne a zabalí rodinu kvůli nové kočce, v sobě prostě má zaseto, že umí zdrhnout. Jednou utekl od ženy kvůli tobě, podruhé klidně může utéct od tebe kvůli někomu jinému.

Jedna věc je s ním spát a být ten jeho únik, jeho ventil, jeho zakázaný bonbónek. Ale úplně jiná liga je aktivně makat na tom, aby se mu rozjebala rodina. V tu chvíli už nejsi jen milenka. V tu chvíli se z tebe stává spoluautorka rozvodového spisu.

A pak kamarádka rozjede klasický playlist, který už znám skoro zpaměti. Ano, on je ten pravý. Jeho péro je to nejlepší, jaké kdy v sobě měla. Chvíle s ním jsou ty nejhezčí v jejím životě. Určitě to není jen o sexu. Určitě něco cítí. Určitě by se kvůli ní jednou rozvedl. Vždyť přece by nepodváděl, kdyby to měl doma v pohodě, ne? Manželka s ním nespí, nerozumí si, vztah je prý už jen formalita.

Tenhle mix romanticko-porno výmluv a sebelží jsem slyšela tolikrát, že by z toho šel udělat samostatný žánr. Stačilo by přidat znělku a běží nám tahle telenovela "Umučený ženáč a spásná milenka" každý večer po zprávách.

A vůbec je fascinující, jak většina chlapů při balení jede pořád ty samé půvabné historky. U části z nich je v tom značný kus pravdy, u části je to jen čistý storytelling pro nadržené publikum, ale těch pohádkářů je tolik, že tomu člověk po letech věří čím dál míň.

Většina potenciálních nevěrniků začne variací na téma: s manželkou si už nerozumíme, nespíme spolu, žijeme spolu spíš v duchovním svazku, jako bratr a sestra, jako spolubydlící, jsme spolu kvůli dětem, kvůli hypotéce, ze zvyku.

Sex buď vůbec, nebo maximálně jednou za měsíc, spíš míň. Ona prý ztratila zájem: a) po svatbě b) po dětech c) po přechodu

Vždycky se musí snažit jenom on, ona není iniciativní, je líná, přibrala, nenosí podvazky ani sexy prádýlko, odmítá mu ho pořádně vykouřit a rozhodně si od něj nenechá oprcat zadek.

Jenže znáte to, pravda bývá někde napůl. Jen málokdo má koule říct nahlas, že jejich vztah jde do kopru hlavně proto, že si ta dvojice na sebe už roky neudělala čas, protože je moc práce, moc dětí, moc únavy, moc Netflixu a celkově příliš starostí. Prostě málo života a povídání si. Že to není jen o tom, že ona "nenosí podvazky" a on "chce víc".

Stereotyp, nuda, nekomunikace. To se ale vypráví hůř než historka: „Chudák já, uvězněný v manželství bez sexu, manželka frigidní, ale ty… ty jsi moje spása. Jen ty mi rozumíš, bohyně!“

Ale ona si to nenechá vymluvit. V jejích očích je to pan Dokonalý. Ztělesnění toho, co chce. Její vize, její happy end. Ten, co jí dává pocit, že takhle by to mělo vypadat, když je to to pravé. A upřímně, kdo jsem já, abych jí to úplně brala? Není na druhou stranu vlastně docela hezké, když je někdo ochotný být za svou lásku lev? Bojovat, rvát se, nevzdat to po prvním kopanci?

Takže zavřu hubu. Spolknu všechny své moralistické kecy i nevyžádaná moudra. Historky o vlastních ženáčích, zlomených srdcích a těch momentech, kdy realita srazí fantazii na kolena tak rychle, že ani nemrkneš, si nechám na jindy.

A místo kázání jí nabídnu aspoň něco, co může reálně použít, když už v tom chce stejně jet. Vysvětlím jí svoji teorii tří P.

Pohoda. Pochopení. Prcání.

Pohoda: Nedělat scény, netlačit na pilu, nebýt další zdroj stresu. Nepsat mu romány pokaždý, když se neozve tři hodiny, a nečíst konec vztahu pokaždé, když je nevrlý. On má doma děti, práci, manželku a chaos. Když mu přidáš ještě výčitky, nebudeš milenka, ale druhý manželství. Ve zkratce - žít vlastní život a neupínat se.

Pochopení: Dát mu to, co mu doma chybí. Ego, pozornost, klid, prostor, trochu obdivu, trochu terapie, trochu porna v reálu.

Prcání: Samozřejmě sex, návykový, jiný než doma, šťavnatý. Jinej, živější, špinavější. Ten, co se mu vrací v hlavě ve chvíli, kdy skládá Lego s dětmi a manželka po něm z kuchyně ječí, ať už konečně vynese koš.

Ve finále jsou jen dva scénáře. V tom prvním si ten tvůj ženáč potichu srovná hlavu, pochopí, že má doma děti, tebe má mít spíš jen jako zpestření než jako vstupenku k rozvodu, a ty zůstaneš maximálně tak příjemná bokovka. V tom druhém se ti složí do klína, ale ne jako chlap, spíš jako chodící balík průserů. A najednou zjišťuješ, že místo vášnivého zakázaného sexu řešíš rozsudky, termíny střídavky a to, že nemá kde bydlet ani kde usušit prádlo.

Romantická verze příběhu to líčí tak, že jednoho dne přijde s kufrem a slavnostním prohlášením, že opustil jsem všechno kvůli tobě. Realita mnohem častěji vypadá tak, že stojí ve dveřích s igelitkami, pohledem zmuchlaného psa a větou: „Můžu u tebe chvíli zůstat?“ Za zády hypotéka, nasraná exmanželka, dvě zmatené děti a soudem požehnaný cirkus na několik let dopředu.

A právě tady by se možná měla rozsvítit úplně jiná otázka než Jak ho mám rozvést? Spíš Chci ho i s tímhle vším? Ne jen jeho péro a krásný zprávy, souznění a božské mrdání, ale i jeho vinu, jeho děti, jeho ex, jeho chaos, jeho nedostatek času, jeho polo-prázdnej účet po rozvodu.