Když mi muž napíše „kafíčko“…

Nevím, kdy přesně se to stalo. Možná to začalo nevinně – jedním „kafíčkem“, které mě nechalo zmateně zírat do telefonu. A pak to přibylo: „kávička“, „fotečka“, „pivečko“, „prsíčka“, „randíčko“. A mně se postupně začala vařit krev pod kůží.

Mám takovou drobnou osobní alergii. Muž, který ve zprávách používá zdrobněliny, jako kdyby chtěl psát sladkým sirupem, ve mně probouzí zvláštní směs pobavení, rozpaku a ztráty respektu. Ne proto, že bych měla něco proti zdrobnělinám – ty do češtiny patří, jsou naše, měkké, milé. Ale zkrátka nezní dobře, když je používá někdo, kdo mi u toho zároveň posílá fotku penisu nebo mluví o tom, jak by mě chtěl tvrdě šukat.

Je na tom něco nepatřičného. Něco, co zní, jako když se dospělý člověk snaží být roztomilejší, než je třeba. A já si nikdy nejsem jistá, jestli je to pokus o flirt, nebo prostě nešťastný slovník. V obou případech to ale většinou končí stejně: ztrátou zájmu ještě před druhou větou.

Kdyby mi muž napsal „Dáme kafe?“ – ani nemrknu. „Dáme kafíčko?“ – a už přemýšlím, zda bych raději nedala blokíček.

Nevím, jestli je to jen můj problém. Možná na to někdo kouká jinak. Možná někomu zní „kávička“ jako pozvánka k něčemu příjemnému. Ale pro mě je to prostě takový malý jazykový red flag.

A tak dnes píšu tenhle blogový povzdech. Ne proto, abych komukoli přikazovala, jak se má vyjadřovat, ale protože mě baví sledovat, jak drobnost v jazyce dokáže tak silně ovlivnit to, jak někoho vnímáme.

A taky protože se někdy potřebuju vypsat – bez zbytečných zdrobnělin.