První hřích

Ve chvíli, kdy jsem ji spatřil, mi pohled na její dokonalou postavu, nedbale zahalenou, v tom letním horku, do tenoučkých šatiček růžové barvy, která jen zdůrazňovala její nedotčenost a čistotu, jsem pochopil, že jsem se poprvé v životě doopravdy zamiloval.
Klobouček stejné barvy, jako šatičky, nonšalantně nasazený na hlavě, zpod nějž se draly husté tmavé kadeře a který vrhal stín přes celou její tvář, aby se posléze spojil se stínem, mizícím v hloubi jejího výstřihu.
Paže, krk, tvář i pevná stehna, kam až jsem stačil dohlédnout, vše bylo pokryto jemnými chloupky, které zářily v ostrém slunečním protisvětle, jako u nedozrálé broskvičky a jen podtrhovaly jemnost její pokožky.
Ze stínu krempy na mne zvědavě hleděla dvě obrovská tmavohnědá kukadla, obklopená vějíři těch nejhustějších řas, jaké jsem měl možnost do té chvíle spatřit.
Ano, miloval jsem ji a ona, pokud to bylo možné vyčíst z pohledu jejích očí, tento můj cit opětovala.
Krátký okamžik jsme jen beze slov zírali jeden na druhého, neschopni jakéhokoli pohybu. Nejdříve se ale pohnula ona a ukázala mi své sladké tajemství. Něžně růžová barva, lesknoucí se perleťovou vlhkostí, způsobily, že jsem na okamžik přivřel oči. Ucítil jsem slabou vůni vanilky, která jen podtrhla mé vzrušení. Sliny, které se v tu chvíli vytvořily v mých ústech a tlačily se mi do krku, jen urychlily mé rozhodnutí a tak jsem jej prudce obnažil. Byl modrý a slabě se leskl. Jeho velikost můj protějšek okamžitě zaujala. Oči se jí rozzářily a já měl pocit, jako by jimi chtěla vypálit dírku, na jeho špičce přizvednuté nahoru.
Nosík se jí zachvěl vzrušením a něžné rty se našpulily v touze jej ochutnat. Nemohl jsem více čekat, a tak jej lačně nasála do svých úst.
A její růžová, která ještě před chvílí tak neúprosně kontrastovala s mým modrým, zmizela v mých rtech a byla drcena touhou ochutnat vše to nové, doposud nepoznané. Vonělo to a chutnalo po vanilce s mlékem, s omamující sladkostí.
Chtěl jsem rychle říci něco duchaplného, ale obvyklé: „Grrr“ mi nešlo, s plnými ústy vůbec vyslovit.
A naše kočárky se již od sebe neúprosně vzdalovaly, řízené pevnými pažemi našich matek a také okamžik, ve kterém se nám podařilo zaměnit si naše dudlíky, byl nenávratně pryč.
Pouze naše planoucí zraky zůstávaly spojeny co nejdéle…