Viking - Nový domov, konec

Judita leží na zádech, hrudník se rychlostí napíná, snaží se vydýchat. Tělo jí neposlouchá, vysílená leží, oči upřené k nebi, sleduje plující mraky. Snaží se urovnat myšlenky v hlavě z proběhlého prožitku s tím severským válečníkem, který vedle ní leží na boku opřený o loket. Jeho ruka něžně klouže konečky prstů po její sametové kůži. Krouží okolo prohlubně pupíku, ty lehké doteky si pohrávají s jejími citlivými body, které rozvibrovávají její břišní svaly. Náhle mění směr k jejím prsům, kde střídají jeden vrcholek vedle druhého. Obkružují dvorce bradavek, které výrazně trčí do prostoru. Vždy si nasliní prsty a znovu ve spirále krouží. V mírném vánku jejich ochlazením spojený s citlivým hlazením jí kolem podbřišku vytváří příjemné šimrání a počínající touhu.

Přestane.

Judita otvírá zklamaně oči, proč přestal. Vidí, že Thorsten upřeně hledí směrem za její hlavou.

„Co se děje?“ Ptá se překvapeně.

„Jezdci“

“ Měla by, jsi se obléknout má paní“ odpoví klidným a soustředěným hlasem.

Thorsten halí Juditu do svého pláště, aby zakryl potrhané šaty.

Z lesa vyjíždí šest jezdců ve zbroji, míří přímo k nim. V čele Hynek, ruku zavěšenou v šátku uvázaném na krku.

Družina zastavuje u nich.

„Cítím úlevu, když vidím, že jste v pořádku má paní.“ Promluví Hynek.

„Ano pane Hynku, nebýt zde Thorstena, byla bych otrokyně“. Odpovídá Judita.

„Pán Michal jede za námi, svolal do zbraně pro tvou záchranu.“ Upozorňuje Hynek.

Otočí se na Thorstena.

„ Mrzí mne to pane, ale musíš mi odevzdat tvé zbraně.“ Žádá Hynek.

Thorsten nijak neodporuje.

Z lesa vyjíždí početná skupina dalších jezdců, v čele jede muž zralého věku, leč na koni jede vzpřímeně. Shlíží jako sokol co hrdě sedí na špici stromu a hledá kořist k lovu. Pobídne koně a oddělí se od družiny.

„Judito, jsi v pořádku?“ starostlivě promluví stařec, aniž by se ohlédl na ostatní.

„ Jsem, pane Michale, tento seveřan mne zachránil, proto tě prosím, můj pane, abys byl k němu shovívaví.“ Odpoví Judita.

Thortsen sleduje starce, vidí v něm nezaměnitelnou podobu své matky.

Michal slezl z koně, přistoupil k Thorstenovi, z blízka si jej prohlíží. Ta podoba mu někoho připomíná z dob dávno minulých, ale nemůže se rozpomenout.

Mlčky si oba hledí do očí.

“Teď?”

“Je to ten okamžik?”

“Ještě ne, ještě chvíli si své tajemství ponechám.” V duchu Thorsten přemítá nad svými otázkami.

“Musím ti pane poděkovat za záchranu mé chráněnky.” Promluví Michal.

“Jsem Michal z Hvozdu, pán tohoto území a bude mi ctí s tebou dnes hodovat u mého stolu.”

“Děkuji pane, vřele přijímám tvou nabídku.” Nabízí ruku k přátelskému stisknutí. Michal nabídku přijme, tiskne vřelou silou, jako důkaz upřímnosti.

“Nuže sedejme a jeďme.” pronese Michal a vrací se ke svému koni.



“Společně připijme na Thorstena , zachránce mé chráněnky, kterou miluji jako svou dceru.” Hodovní síní rezonoval hlas pána tvrze.

Michal usedl v čele stolu. Thorsten seděl po jeho pravém boku, kde naproti protínal pohledy Judity. Byla krásná, její oči zářily jako smaragdy, co odráží svou barvu ve světle.

“Pověz Thorstene, jak to že hovoříš naší řečí?” Zvědavě se Michal ptá.

“Má matka byla ze zdejšího kraje, otec jí koupil jako otrokyni, následně se do ní zamiloval a pojal za svou ženu” zkráceně vysvětluje Thorsten. Když se nahýbal k Michalovi s vysvětlením, na krku se zhoupl jeho přívěšek Thorova kladiva a s ním malý bronzový křížek. Michal si okamžitě všiml, znal ho. Natáhl k němu ruku a vzal mezi prsty.

“ Jak se jmenovala tvá matka?” Pronesl Michal.

“Markéta, pane.” Odpověděl Thorsten.

Michalovi se šokem zastavil dech, musel se napít.

“Odkud máš ten křížek?” Přísně se ptá.

“Byl mé matky, pane”

“Než zemřela, dal jsem jí slib, že najdu její domov.” Vysvětluje Thorsten.

“Synu, již si ho našel” usmívá se Michal blaženě, cítí ohromnou radost a štěstí, co mu bůh přinesl. Obejmul Thorstena a volal do síně:

“To je můj vnuk.”

“Bůh mi jej seslal, jako útěchu nad ztrátou mé dcery.”

“Přátelé hodujte a slavte.” Provolával.

Osazenstvo sálu pozvedal korbele a připíjel, slavilo se do pozdních hodin, kdy se všichni odebrali do svých postelí.

Thorsten leží na posteli, prohlíží si pokoj, kde jeho matka žila, než se dostala na sever.

Náhle zpozorní, někdo se plíží chodbou a zastavil se u jeho dveří. Pomalu co nejtišeji zvedá závoru. Thorsten vyskočil z postele s dýkou v ruce a čeká za dveřmi, aby překvapil cizáka vkrádajícího se do jeho komnaty.

Osoba drobné postavy s kápí na hlavě stojí k němu zády. Rychlím výpadem útočí, překvapuje ho obejmutím kolem ramen a dýkou přiloženou na krku. Něco je zvláštní.

“Co tu chceš, že se vkrádáš v noci do mého pokoje?” Výhružně hovoří, na předloktí cítí velikost hrudníku té osoby.

“Judito?”

“Odpust můj pane, ale nemohla jsem si dovolit ti popřát dobrou noc, aniž bych tě viděla.” tiše promluví, stahuje kapuci pláště a hledí na Thorstena se stydlivým výrazem ve tváři.

“Viděl tě někdo?” Ptá se Thorsten s obavou a zavírá dveře.

“Ne.” Špitla.

Judita rozvazuje tkanici pláště, který padá na zem. Stojí před ním nahá, tak jak jí bůh stvořil.

Thorsten k ní přistoupil, chytil jí prsty za bradičku, kterou pozvedl a okamžitě tiskl rty na ty její. Pomalu jí vzal do náruče a odnášel jí do postele, kde ji položil. Stál nad ní a svlékal své oblečení.

Judita očima hltala každičké holé místo co postupně odhaloval. Vzrušení cloumalo jejím tělem, rozpalovalo její nitro žárem vášně. Touží se ho okamžitě dotýkat, cítit jeho vůni, polibky na těle, které jsou jak kapky dopadající na rozpálený kov.

Thorsten poklekl nad Juditou, zapřený o ruce, skloní hlavu k jejím rtům. Něžně ochutná jejich sladkost a své rty přesune na její hrdlo. Každý vlahý dotyk rtů na její kůži vstřeloval výboj do jejího těla. Pokaždé se zachvěla a z úst vydala tichý sten. Prsty zamotané v jeho vlasech hladily a masírovaly jeho hlavu.

Thorsten se posunul o něco níž, do dlaní uchopil její prsy, bradavky pyšně vystupovaly z dvorců, jako by žadonily o polaskání. Jeho jazyk střídavě kroužil okolo nich, vlhká stopa v chladné komnatě více podporovala jejich tvrdost. Kombinace chladu a horkosti jeho rtů dostávala Juditu do ohromného přívalu vzrušení. Nadzvedala pánev a chomáč jejího zrzavého porostu lůna otírala o Thorstenovu chloubu těsně nad ní. To však ještě nevěděla, co přijde. Thorsten se přesunul do pokleku mezi jejími stehny, ruce podsunul pod její půlky a celou její polovinu těla vyzdvihl, až její klín spočinul u jeho úst. Lehce olízl okvětí jejího lůna, Judita se celá rozechvěla, tím neobvyklým, silně dráždivým dotykem, co zažívá poprvé ve svém životě. Ještě jednou, dvakrát, třikrát ……. Thorstenův jazyk roztírá její tekoucí rozkoš, než rty přisaje k malému hrášku.

Judita v tom okamžiku cítí něco nového, lekne se, netuší, co to je, nikdy to nezažila, ale je to krásné. Thorsten přestane do chvíle, kdy mu žádostivě znovu nabízí svůj bod ať pokračuje.

Judita výská rozkoší do polštáře přitisknutý na obličeji, v pěstích jej křečovitě svírá až má bělostné kloubky. Po těle se jí rozlévá nepopsatelný pocit štěstí, uvolnění. Věc, co nikdy s mužem nezažila.

Thorsten odkrývá polštář z Juditiny tváře. Překvapením na něj hledí, září z ní radost a spokojenost. Natahuje k němu ruce, které spíná na jeho zátylku. Polibky mu vrací své díky za tento nový zážitek. Jeho chlouba pevně stojící se otírá o její měděnou houštinu a špička se mírně tlačí mezi orosené okvětí její růže.

Judita se pod těmito dráždivými doteky kroutí a svíjí jako had, chce cítit znovu plnost lůna, jako předešlí den tam u vody. Chce prožívat tu rozkoš a něhu co jí Thorsten dával.

Thorsten mírně pohl pánví, jeho kopí vášně pomalu proniká až těla narazí. Judita vychází svým středobodem vstříc, zbožňuje ten pohyb v sobě a svým vzdycháním probouzí severskou divokost.

Thorsten zrychluje svůj pohyb, plení její lůno jako poslední baštu.

Přestane.

Přetáčí Juditu na bok, lehá si za ní, znovu proniká do její studánky, jednou rukou svírá její hrdlo a druhou mne její prs, tvrdě vráží svůj pyj, zrychluje, poznává, že i jeho vrchol přichází. Zakusuje se do jejího zátylku. Judita boří obličej do polštáře hlasitě vzdychá, své pozadí divoce naráží na jeho mužství, tělem se jí opět rozlévá ten pocit stoupajícího vzrušení, který každým okamžikem vybuchne.... Thorsten vyhekne a prohýbá svá záda.

Judita pocítí vnitřní záplavu a přerývavě vzdychá do polštáře, piští, stahuje stehna těsně k sobě, pluje na vlně extáze. Oddychuje, z prožitých okamžiku se pomalu utápí do spánku.

V konejšivém objetí oba usínají....



Rychlé zvonění zvonu na bráně vytrhává Thorstena za spánku. Rozhlíží se po komnatě, Judita byla pryč, jen po ní zůstal otisk v polštáři a vůně jejího těla natažené v přikrývce.

Thorsten jde k oknu.

„ Přijíždí jezdec s knížecím praporcem!“ Volá stráž na ochozu brány směrem k Hynkovi na schodech vchodu do síně.

Thorsten se v rychlosti obléká a spěchá do síně, kde pan Michal přímá posla od knížete Václava.

,,Co se stalo?“ ptá se překvapeně Thorsten.

„ Chystej zbroj, nyní máš možnost vysloužit si respekt a úctu našeho vladaře“ usmívá se Michal.

„Kníže nás povolává do bitvy, táhneme na kouřimského knížete Radslava.”

„Máme se setkat v ležení u Přistoupimi”

Po poledni se otvírá brána tvrze, Thorsten pobízí koně a vyjíždí po boku svého děda, je překvapený, na obou stranách cesty stojí připraveno na pět set vojáků.

„ Bratři, dnes je další velký den, Václav nás volá do bitvy. Náš velký kníže volá vás hrdiny“ povzbuzuje Michal své vojáky. Tasí meč nad hlavu, jako symbol k útoku. Do lesů v okolí se nese válečný řev, kovové narážení mečů do štítu.

Hynek jako pobočník zavelí a válečná družina vyráží na pochod……



Michal a Thorsten v čele vyjíždí na vrchol kopce.

„ Za tím kopcem, je Václavovo ležení.“ Upozorňuje Michal.

„ Pojedeme hned k Václavovi, můj posel už mu předal zprávu, o tom kdo jsi.“

„ A bude tě chtít poznat.“

Přijíždí k velikému stanu, nad ním vlaje praporec s černou orlicí.

Oba sesedají, strany stanu se rozvinou.

Za těsnou stěnou vojáků s kopími a štíty, kteří pochodují jako jeden muž, se blíží proti nim.

V blízkosti kráčí vysoká postava muže, s vousem v kroužkované košili a s přilbicí na hlavě. Thorsten je překvapený, Václav nosí vikingskou přilbici na nánosníku je ve zlatě vyobrazený Ódin vpletený do Yggdrasilu.

Otočí se na děda.

“Vidíš Václavovu přilbici, jak Ježíš Kristus na ní chrání našeho pána.” povídá Michal.

Václav předstupuje před svou stráž, náhle se mračna rozestoupila a vysvitlo slunce. Paprsky osvítily postavu panovníka a za ním se zjevily valkýry. Thorsten tím zázrakem padl na kolena....



Dovětek:

Zde naše legenda končí. Při vykopávkách na Pražském hradě se mezi kosterními pozůstatky našel hrob vikingského válečníka z dob svatého Václava. A tady ponechávám fantazii na vás, jestli se tento příběh stal či ne....

Krásný víkend drazí Amatéři.