Cesta hříchu se stopařem - soutěžní

Dvě hodiny za volantem a začínám litovat, že jsem si zas takovou hovadinu vymyslela. Kývnout na konferenci v Cermatu a vydat se tam autem. Na to už si stará, ne? Spílám si, když zastavuji u poslední benzínky v ČR. Ale ne, bude to skvělý. Mám náročné období pracovně i osobně, zasloužím si výlet a že jsem si naplánovala cíle nemalé. Mám 10 dní na to, abych si srovnala myšlenky. Sáhnu na dno svých sil, ale bude to stát za to. Přemýšlím si o svém programu a začínám se zas usmívat.
Stojím ve frontě k pokladně, když venku za sklem zahlédnu mihnout se muže, o kterém bych přísahala, že to byl ON. Rozbuší se mi srdce, ale logika mne vrací zpět na zem. Co by tu můj Pán dělal, zaťukám si pomyslně na čelo. Vidím už jen jeho siluetu v družném hovoru s druhým mužem. Ten vypadá jak turista s velkým báglem, vysoká statná postava, funkční triko, mikina. Z hlavy sundává kšiltovku a odhaluje tmavé vlasy, prošedivělé na skráních. Podává druhému muži ruku. Vykročí ke dveřím, které se automaticky otevřou a já zaslechnu jen: „Díky moc za svezení, někoho tady odlovím na cestu dál“ V dnešní době ještě jezdí stopaři? Patrně jsem nevědomky nahodila ten svůj podezíravý pohled se zvednutým levým obočím a sevřenými rty. Muž se rozhlédnul po prodejně, a když mě viděl, zadíval se mi do očí, usmál se a pokývnul hlavou na pozdrav. Hned jsem se otočila zas ve směru fronty a tvářila, se že tu nejsem. Jsem trubka, takhle na někoho zamračeně civět. Beru si kafe a jdu si na chvíli sednout za roh ke stolečku, nikdo nesedí kolem, bude klid vyřídit pár mailů, než vyrazím. Zas ten bordel v kabele! Než se prohrabu k malému noťasu, musím vytáhnout svou knihu a notes. Konečně se nořím do světa pracovních myšlenek. Záhy mne vytrhne tak trochu povědomý hlas. „Mohu si přisednout?“ ptá se cestovatel, který si mezi tím také koupil kafe a bagetu. Změřím si ho pohledem, podívám se výmluvně kolem. Je tam 5 prázdných stolečků kolem. Já se tu sama zjevně nenudím, tak co sakra zkoušíš chlape. „Bojíte se snad sám u stolečku? Já tu mám na pár minut nějakou práci. “ „To mi nevadí“ odvětí s úsměvem a sedá si. Nevěřícně kroutím hlavou, ale kašlu na to. Dopíšu větu a zmizím. Zavírám noťas, zvedám hlavu a on na mne pořád mlčky s úsměvem hledí. Těší mne jsem Michal. Na jeho podanou ruku nereaguji a balím se. „Nevadí vím, že jsi Dory“ Málem mi upadne kabela z ruky. Ale pak si všimnu své knihy na stole, kde se vyjímá moje fotografie i jméno. „Když už jsme se představili, můžu jít?“ „Neblázni, počkej chvíli. Potřebuji odvoz a mám štěstí, že jsem Tě potkal. Kam jedeš? “ „Jedu do Cernu ale stopaře neberu“ To mi nemůžeš udělat, jedu tam taky. Chvatně odpovídá a chytí mne za ruku zatímco se otáčím k odchodu. „Brzdi chlape!“ zavrčím na něj. „No tak sedni ještě na chvíli, uvidíš že nekecám, že se mi dá věřit“ Podezíravě si ho prohlížím ale sedám si. „Takže úplně náhodou se tu zjevíš a zrovinka jedeš taky na konferenci v Cernu“ „Neřekl jsem že na konferenci, ale ano přesně tam jedu a těším se, že tam budu znát aspoň jednu živou duši“ „Nevypadáš jako fyzik“ poznamenám. „Jak vypadá takový fyzik?“ zeptá se pobaveně. No to je pravda pomyslím si. Sem trubka, takhle se podřeknout s tou konferencí. Minuta v tahu a já zas nevím nic. Pak nápad: „Tak fajn. Čím je Cern pro fyziky zajímavý? “ Nahodí zklamaný výraz. „Hadronův urychlovač, nic těžšího tam nemáš?“ Drzoun! Ale má pravdu tohle bylo trapně lehký. „OK. Co je to Tachyon?“ Bere mne za ruku, políbí ji zvedá ke mne oči a říká „hypotetická částice s nadsvětelnou rychlostí“ Při jeho doteku mne jemně zamrazí, a tak se vymaním a rychle přispěchám s další otázkou: „Boson?“ snažím se dýchat pravidelně, abych nedala znát své rozpaky. Zatváří se šibalsky a říká: „Teď si mne dostala….. Boyzone?.... To byla chlapecká skupina z devadesátých let, ne? To posloucháš v autě? Protože jestli ano, půjdu raději pěšky… “ mrkne na mne. „Higgsův boson!“ vykřiknu vytočeně a zvedám se, protože správnou odpověď zjevně zná. Směřuji k východu a otáčím se. „Tak jdeš?“ Usměv od ucha k uchu a vstává též. V jedné ruce svůj velký batoh a v druhé kafe. Otvírám kufr, ať si tam hodí batoh. „To máš na mne? “ zvedá cepín z mého kufru. „Jo, to mám na drzé stopaře!“ Sedám za volant a vyrážíme.
Musím uznat, že je docela příjemné mít společnost. Povídáme o fyzice, o knihách, kopcích. Mám pocit jako by mne znal. Vše co mám ráda, má rád také. Cesta příjemně ubíhá. Smějeme se jako staří známí. Má krásný úsměv, když řada bílých zubů probleskne v houšti plnovousu. Padla tma, nabídnul, že mne vystřídá v řízení. Jen rychlá výměna na odpočívadle. Zas ten jeho šibalský pohled a pár slovních provokací. „Takové pěkné auto, jestlipak si už někdy souložila na kapotě? “ mrkne na mne a plácne po zadku, zatímco mne míjí před autem. Zastydím se za svojí představu, jak by to asi probíhalo. Něžně by mne políbil nebo divoce a dravě? Vyhrnul sukni, roztáhnul nohy, pevně přirazil na kapotu a zjistil jedním dotekem jak jsem vlhká…. No do háje co mne to napadá! Ne, ne, ne. Musím tu rajcovní představu zahnat. S mým Pánem jsme se povážlivě dlouho neviděli, ale tohle prostě nemůžu. Spěšně usedám do auta a už se k tomu nevracím. Položí mi ruku na koleno a usměje. „Můžeme vyrazit?“ Snad to projedeme hladce, radar hlásí hustý déšť. „Jasně jedem“ padá na mne únava a já jsem ráda, že řízení vzal na chvíli někdo jiný. Zavírám oči a propadám se do spánku. Takový ten lehký spánek, kdy se vám zdá sen, víte že je to sen ale stejně si jej tak trochu směrujete a užíváte….. jaké by to asi bylo poddat se mu na tom parkovišti v šeru, beze svědků, rychle a beze slov….. Opřená o kapotu nohy od sebe, sukně u pasu. Tanga mi odhrne na stranu. Vzrušení houstne, jak krupicová kaše. Jeho prsty v mojí jeskyni, vlhké a poddajné. Jeho horky dech na mém krku, jemné kousnutí do ucha a štípanec do topořící se bradavky. Ach, koušu se do rtu a chci, aby konečně zasunul svůj naběhnutý penis. Snad přečetl moji myšlenku. Spěšně vysvobozuje svoji chloubu z poklopce a špičkou proniká jen na kraj. Zakňučím a vyšpulím víc zadeček. Nedovolí mi jít mu naproti. Místo toho mne pleskne přes zadek až vyjeknu. Nehodlám to vzdát a zkusím znovu jeho nepozornost. Ale opět mi uniká a já kňučím touhou po něm. Zase mne pleskne a přidá jednu navíc. Pevně mne chytí za vlasy a přitáhne k sobě, kouše do krku a penis konečně pomalu sune až nadoraz. Nemůžu ani dýchat vzrušením jen otvírám ústa a tichounce lapám po dechu. Pustí mi vlasy a přitlačí na záda. Zatímco objímám kapotu, on zrychluje přírazy. Po dvoutýdenním půstu je moje kundička hladová jak vlčice. Nenasytně hltá, co můj stopař nabízí. Začíná se svírat v opojení. On to cítí a přestává. Otáčí mne čelem k sobě a já sotva stojím na nohou. Přerývavě dýchám. Dívá se na mne se soustředěným výrazem lovce. Zvedá mi jednu nohu do pokrčení. Druhou sotva stojím. Pevně mne chytí za boky a neomylně zaryje svůj úd až po kořen. Zakláním hlavu, užívám si tu divokou jízdu a svírání kundičky už zas přichází. Na moment zpomalí, a pak nemilostrdně zasadí poslední úder svým kopím. Z ticha tento vrchol doprovází jen moje hrdelní „Anoooooo“ ……
„Copak se děje? Ano co?“ z lehkého spánku mne probírá dotaz stopaře, který mne po očku sleduje s potlačujícím smíchem. Můj mokrý sen se víc než evidentní, tělo se ještě chvěje…. „Nic se neděje, měla jsem noční můru, že mne v horách pronásledoval velký medvěd. Jsem udýchaná, protože jsem utíkala a třesu se strachy.“ „Tak určitě, takové sny se občas zdají každému“ mrkne na mne.
Blíží se půlnoc, jsme zruba v polovině cesty. Bouře přichází. Blesky problikávají mezi stahujícími se mraky. Sám Bůh hromu rozehrává své hry přímo nad námi. Jeho kladivo rozetnulo napěchovaná oblaka a spustil se nehorázný slejvák. Stěrače přestávají stíhat. Po dálnici jedeme sotva krokem. „Tohle nemá smysl. Musíme zastavit a nejlíp se pár hodin prospat.“ Pomalu sjíždíme k Bodensee. Máme štěstí. Z dešťové mlhy se pomalu rýsuje stále zřetelnější neonový nápis Motel. Za těch pár kroků v poklusu z parkoviště jsme zmokli na kost. Mají volný pokoj. Jsme unaveni. Plán je jasný: dát sprchu a padnout za vlast. Ráno brzy vyrazíme. „Sprchu si beru první“, hlásím a už ze mne padají svršky. Sundávám tričko zády k němu. Sedí na posteli ale vím, že se dívá. „Nikdy nenosíš podprsenku? “ překvapí mne otázka. „Někdy ano“ hodím po něm tričko a mizím v malé ale čisté koupelničce. Kapičky sprchy mi dělají dobře. Probírají mne opět k životu. Proud vody na klitoris ve mne zas vzbuzuje touhu po splynutí s mužem. Pohrávám si s otázkou, jestli za mnou přijde, ale nepřichází. A já se přistihnu, že jsem zklamaná. Zabalená do ručníku vycházím do pokoje a tam sedí na posteli Michal a podává mi malou lahvičku vína. Překvapeně přijímám a tázavému pohledu se dostává okamžitě odpovědi. „Dole jsem si všimnul automatu. Tak, že bychom si symbolicky připili na tykání“ A opět ten jeho milý úsměv. Hledíme si do očí a já vůbec nemám pocit, že ho znám jen pár hodin. Mizí do sprchy ale než si osuším mokré vlasy, slyším otvírat dveře do koupelny. Beru do ruky lahvičku vína a otáčím se, že mu ji podám. Stojí tam, jak ho pán Bůh stvořil. Krásný chlap, nohy horala, hezky tak akorát chlupatá hruď a břicho. Upravený sestřih kolem přirození. Rozpaky zase zakrývám vtípkem „ Koukám úpravu horní i dolní poloviny dělá stejný holič“ Stojím před ním jen v ručníku, každou ruku zaneprázdněnou jednou lahvičkou. Přichází ke mne. Ve vší té bezbrannosti mi lehkým pohybem uvolňuje ručník, který nenávratně padá k zemi. Políbí mne až mě fousy pošimrají pod nosem. Zavírám oči a utápím se v nádherném polibku. Jazyky se proplétají a mě se zas podlamují kolena. Nádherně líbá. Pevně mne obejme a konečně mi bere lahvičky z rukou. Pokládá je na stůl vedle jednoduché válendy. Beze slov mne pokládá na ni. Líbá krk a ouško. Přesouvá se níž a mě samým vzrušením nabíhají bradavky, dvorce se svrašťují a růžové pahorky na malých ňadrech vybízejí k polaskání. „Máš nádherná prsa, akorát do ruky“ zašeptá a každé schová do své velké a pevně dlaně. Jemně si s nimi pohrává. V přítmí sleduji, že ani jeho tato něžná hra nenechává bez reakce. Pohladím ho po tváři zatímco saje moji bradavku, jsem ale nedočkavá. Jemně ho zatlačím do ramen, aby přešel níž. Pochopil můj vzkaz a po cestě k Venušině pahorku rozsévá polibky po mém bříšku až k vyholenému klínu. Jemně obkrouží jazykem poštěváček. Prsty rozhrnou závojíčky a smočí se v nadrženém lůně. Střídavě kmitá jazykem po vyburcovaném klitu a střídavě ho saje. Jeskyňka vydává své vlahé poklady a tak prstíky doslova čvachtají v mých šťávách. Zbytky ostychu odhazuji stranou a svým hlasitými povzdechy burcuji jeho vzrušení. Je pozorný a trpělivý. Nespěchá na mne, nechává mě vychutnávat každý dotyk, každé líznutí. Jeho dlouhé prsty obkrouží čípek, a pak zamíří k vrásčitému místu, kde si zkušeně pohrává s mým géčkem. Zakláním hlavu a s hlasitým výkřikem přestávám vnímat svět. Svaly celého těla se stahují. Obejmu jeho hlavu svýma nohama a uvězním ji pevně v místě prýskajícího gejzírku mých šťáv. Ten okamžik trvá věčnost, jsem v paralelním vesmíru rozkoše nechci se z něj vrátit. Pomalu rozdýchávám s kapkami slz na mé tváři tu nádhernou chvíli. Možná kouzlo neznámého může, kterého po této cestě už nikdy neuvidím způsobilo, že hlava byla čistá a tělo tak zažilo ten nejvíc elektrizující orgasmus v mém životě. Věděl přesně kam a jak. Ještě naposled se za okny blýsklo a v utichajícím dešti, zachumlaná do deky tulící se k mužné hrudi na úzké válendě usínám…
Ze sna mne probouzí polibek. „Ahoj krásko, už je den?“ Tak to bylo skutečné, usmívám se na něj a dívám se na hodinky. „Ve kterém vesmíru je šestá ránní den? Mám půlnoc!“ Zavrním přetahuji deku přes hlavu a odmítám poslušnost. Chvíli se žertem přetahujeme, až jsem dočista vzhůru. Pevně mne obejme: „Bylo to krásné“ Nevím, co na to říct. Opírám hlavu o jeho rameno a prsty si kreslím po jeho zádech. Zvedám hlavu a pohlédnu mu do očí. „Máme ještě chvíli čas? Myslím, že Ti něco dlužím“ V očích mu zajiskří. Políbí mne. Nejprve něžně ale pak jako když dravec spatří svou kořist zaútočí a kousne mne do rtu. Ty potvoro, pomyslím si a pevně do něj štouchnu rukou. Povolně si lehá na záda, dívá se na mě a přitom hladí moje prsa. Obkročmo na něm klečím a klínem se pomalu otírám o jeho probouzející se úd. Upřeně se mi dívá do očí. Rukama zkoumá moje tělo. Přehoupnu se do podřepu a svými pysky přejíždím o špičku odkrytého žaludu. Chytá mne za boky, ale nedovolím mu mne probodnout. „Ruce pryč“ šeptám. „Jsem zvyklý vzít si, na co mám chuť.“ Ale pak dodá: „Dnes to výjimečně neudělám, ale příště na to pamatuj holčičko“ Jemně nasedám, žalud se obalí v mém čirém šlemu a jeho špičku laskám svým roztouženým otvůrkem. Přivírá oči, cuká v něm touha proklouznout až po kořen, ale hraju si ještě chvíli. Pak dosednu a pustím ho až na dno. Prohne se a zařve jak tygr. Pak zas chvíli dráždím jen žalud ale vlastní touha mne sráží na kolena a já jej šukám jak o život. Skláním se a hryžu do bradavky. Začíná se vzpínat jak hřebec a já vím, že musím seskočit. Beru jej hned do úst, která mi ochotně plní koktejlem smetany s příchutí mého nektaru. Držím jej až po koule v puse. Teprve, když dotepe, polykám a slízávám zbytečky, které ukáply na jeho třísla a stékají až na zadek. „Skóre vyrovnáno“ šeptá.