Pouze jedna noc 2

Během následujícího rána tady pochopitelně bylo pár nervózních, nejistých pohledů, ale v průběhu dne se vše vrátilo do normálu. Ba co více, jak den pokročil, chovali se Petr s Blankou v domě čím dál nenuceněji. A to jsem i tak měl problém zabránit své představivosti, aby mi neustále neukazovala Blanku nahou, a nikoliv v oblečení, které měla zrovna na sobě. Těch pohledů stranou, co jsem musel bleskově vykonat vždy, když jsem byl přistižen, že jsem na ní pozdržel zrak déle, než by bylo záhodno...

Byl jsem tak docela rád, že jsem večer našel klidné útočiště v knihovně, zatímco ti dva někde v prostorách domu využívali toho, že po noční zážitku už prostě bylo divné, držet svou touhu i přes den nějak zvlášť na uzdě. Má oáza klidu mi samozřejmě dlouho nevydržela.

Petr s Blankou vpadli dovnitř. Oči upřené pouze na toho druhého. Petr byl rychle domanévrován před širokou lenošku, jejíž hrana mu efektivně podrazila nohy. Jeho posedu s koleny doširoka od sebe Blanka hbitě využila k tomu posadit se mezi ně zády k němu. Petr okamžitě začal líbat její odhalenou šíji zdárně se přibližující k ušnímu lalůčku, který také neváhal poctít salvou drobných polibků, vzetím mezi zuby, zataháním, objetím jazýčkem. Blanka si jeho péči užívala se slastně přivřenýma očima, ani ona ale nelenila a její ruce putovaly po Petrových stehnech tak vysoko, kam až byla schopná dosáhnout.

Zavrtal jsme se ještě hlouběji do svého křesla a celou svoji existenci jsem se snažil upřít na to pro daný okamžik nezanechat na světě žádnou stopu fyzické přítomnosti.

To už se Petr rukama úspěšně dostal od Blančina pasu k jejím ňadrům. Těžkal je přes tenkou látku košile a absence podprsenky využíval k tomu, aby si skrz ni mohl snadno hrát s naběhlými hroty.

Když však začal zápolit s knoflíčky na oné košili, usoudil jsem, že bude naopak lepší dát o své přítomnosti vědět. Číst nebylo možné a kalhoty už nešlo více v inkriminovaných partiích vypnout. Bylo třeba obávat se nejhoršího. Lehké odkašlání bylo myslím více než na místě.

Petr se lekl, šok se dostavil, jeho ruce rychle zmizely z napůl rozhalené Blančiny košile. Ta naopak působila absolutně nedotčena mojí přítomností.

„Co si myslíš, že děláš?“, obořila se lehce na Petra s mírnou dávkou nelibosti v hlase. „Okamžitě vrať ruce tam, kam patří!“.

„Ale, Blani ... vždyť ... Kuba je tady ... v místnosti s námi ...“. Zadrhnutí bylo u Petra naprosto hmatatelné i v jeho hlase.

Musím přiznat, že mě docela pobavilo, jak spolu diskutovali, jako bych tu nebyl, a na to, že by se na mě kdokoliv z nich s čímkoliv obrátil, jsem asi mohl v klidu zapomenout.

„Ty sis ho možná nevšiml, ale já o něm samozřejmě vím od prvního momentu, co jsme vešli dovnitř“, ujistila Blanka Petra nevzrušeně. „Jak už jsem ti řekla předminulou noc, na tom trochu okořenit milování není nic špatného, a i proto jsem tě tehdy nechala, aby sis vzal má ústa docela drsně a prohnal svoji nálož přímo mým hrdlem.“ I nadále byla klinicky informativní, zatímco Petr zrudl jako rajské jablíčko.

„A tohle je zase jeden z mých spouštěčů“, ujistila Petra nakonec. „Copak sis nevšiml, jak nadržená jsem v noci byla, když jsme věděli, že nás Kuba poslouchá a dělá si u toho dobře? A když už o tom mluvím, začínám zase téct jak proražená pumpa, takže buď tak laskav, přestaň otálet a pokračuj tam, kde jsi tak zdárně začal. Jinak se vystavuješ hrozbě velkých problémů.“

Její poslední komentář mi nahnal úsměv na rty, nicméně Petr rozkaz vyslyšel a jeho ruce se, možná trochu neochotně, vrátily do Blančina výstřihu a začaly zdolávat zbývající překážky, které mu ještě bránily v tom rozevřít ji košili úplně.

Spokojená Blanka se bez sebemenšího zkoumání, co dělá třetí osoba vyskytující se s nimi v místnosti, zase opřela do Petrova hrudníku, přivřela oči a její ruka sjela za jejími zády dolů tam, kde se nacházel poklopec Petrových riflí. Podle jeho výrazu jsem si potvrdil, že skrz denim zjevně masíruje jeho nabuzenou délku. Využil jsem tohoto intermezza k tomu taky se trochu pohodlněji v křesle usádlit. Přiznávám, že myšlenka, že bych měl kvapně opustit místnost, neprošla kolem mé mysli ani v okruhu kilometru.

Petr konečně zdárně zdolal překážku, která nám stála v cestě. Můj nerušený výhled na odhalená Blančina ňadra měl ale jepičí život, protože mi je Petr brzy přikryl svými pazoury. I tak bych byl schopný komukoliv dosvědčit, že její bradavky byly až nepřirozeně tuhé, kůže sněhobílá, hladká, pružná, kontury dechberoucí.

I přes různé šustění, další zvuky a vzdálenost, která nás dělila, mi neunikl zvuk stahovaného zipu. Soudě dle Petrova výdechu se dnes možná ani nezatěžoval spodním prádlem, takže Blančina ruka mohla rychle putovat po jeho holé kůži.

Byl jsem na scestí. Jelikož myšlenka na to vzít nohy na ramena se stále ještě hanebně nedostavila, musel jsem urgentně řešit, co teď dál. Zůstat úplně nečinný přitom nepřicházelo do úvahy. Osvobodit svoji vlastní erekci z jejího vězení mi přišlo samo o sobě přehnaně odvážné a co by Petr s Blankou asi tak říkali na to, kdybych ztratil veškeré zábrany a učinil to, co mi tak usilovně běželo hlavou? Tedy prostě šel, spustil kalhoty ke kotníkům a zkusil se zmocnit jednoho Blančina ňadra? Nakonec jsem se řídil prachsprostými pudy a třesoucí se rukou se hladil přes drsnou látku kalhot. Umírněně. Nechtěl jsem se dostat do stavu, kdy bych již nebyl schopen zabránit bezprostřední katastrofě.

Oči mi však skoro vypadly z důlků, když Blanka vyprostila ruku zpoza zad, neboť ji potřebovala k tomu, aby si mohla nadsednout a vykasat si sukni nad pás. Petra nadále stimulovala prostřednictvím svého zadečku, a to i během procesu, při kterém si prakticky průsvitný nicotný kus látky stáhla z nohou dolů, takže na mě v celé kráse zírala její zjevně opravdu vydatně propláchnutá studánka. Pohled, kterým po mě hodila, byl sice zastřený chtíčem, byla v něm ale i jasná dávka provokace.

Během sekvence, při které si s Petrem prohodili styl usazení, takže to nyní byl Petr, kdo měl kolena u sebe, zatímco Blanka si je zahákla kolem jeho stehen, a rukou si nasměrovala jeho vztyčenou žerď do správného úhlu a pojistila si ji proti ohnutí, když na něj bez otálení nasedla, jsem raději úplně zamrznul. Svého ve stáji se neudržitelně vzpouzejícího oře jsem se netroufal ani dotknout. Když dosedla až na dno, vydala již známý zvuk, který jsem si spojoval s absolutní vyplněností, a počala se na Petrovi labužnicky pohupovat nahoru a dolů.

„Kubo“, vydechla skrz otevřená ústa, „pojď sem“.

Bylo to vysloveno jako nenápadná žádost, mělo to ale v sobě punc neodbytnosti. I kdybych chtěl, nebyl bych schopen jednat jinak.

Zvedl jsem se jako v mrákotách a na roztřesených nohách se nechal unášet směrem k nim. Než jsem se k nim doplahočil, Petr si již dokázal dostat rifle ke kotníkům a Blanka se úplně zbavit košile, takže mě vítaly její do rytmu se pohupující polokoule, které zdárně sekundovaly čvachtavým zvukům prokazujícím enormní množství Blančiných šťáv.

Když jsem se roztřeseně zastavil tak blízko, jak jsem si troufnul, přidal se k uvítání i zvuk Blančina hlasu.

„Je zbytečné předstírat Kubo, že nejsi vzrušen až k vybuchnutí.“ A stejně ne nelaskavě, ale významně panovačněji vzápětí dodala „Chci vidět, jak se uděláš při pozorování toho, jak tady s Petrem šukáme.“

Můj pohled, o kterém by se dalo s nadsázkou tvrdit, že byl taky celý ztopořený, šokem pro změnu, bleskově našel oči Petra. Opory jsem se od něj tedy ale zrovna nedočkal. Pokrčení ramen totiž doplnil skrz zaťaté zuby proceděným komentářem „Být tebou bych neotálel. Vždyť přece víš, že je schopná tě neustále otravovat a pošťuchovat, dokud nakonec nebude úplně po jejím.“

Jeho zaťaté zuby byly jistojistě projevem usilovné snahy nevybuchnout v na něm nádherně klouzající ženě příliš brzy, než že by nějak přemáhal své vnitřní přesvědčení, takže mi pomohl v tom překonat bod zlomu a podnítit mé ruce k tomu zabojovat s opaskem, knoflíkem a zipem a v konečném důsledku dostat i své kalhoty dolů ke kotníkům. Dokonce jsem přemohl i svůj neposedný úd, který se snad sám pokoušel raději někam prchnout se schovat, a poté co byl ukázán světu, schoval jsem jej raději ve své dlani a pohyb mé pravačky splynul s tempem Blančiných přírazů.

Nebyla spokojena.

V době, kdy jsem se tomu snažil uvěřit a představoval si, jak stříkám na její parádní prsa, překvapila mě novým pokynem - „Pojď blíž, Kubo“. Neschopen nad tím přemýšlet a ztracen ve své představě jsem učinil další dva kroky vpřed.

Jakmile jsem se znovu zastavil, zatímco myšlenky mi stále ještě běžely jako splašené, předklonila se, chytla mě oběma rukama kolem boků a přitáhla si je ještě blíž a než jsem se nadál, odstrčila moji zastavenou dlaň stranou a její ústa obejmula hlavičku mého výhružně trčícího kopí.

Bylo to katatonické.

Dostal jsem šanci se maximálně dvakrát přerývaně nadechnout, když zasála mocně jak nejvýkonnější vysavač a jazykem uvnitř úst zakvedlala kolem. Efekt byl bleskový. Roztřásl jsem se jako osika a na nohou se udržel jen díky tomu, že mě pevně držela za boky a pusou za třetí apendix, ze kterého jí do úst stříkaly sáhy a sáhy husté hmoty ve zdánlivě nekonečném proudu.

Mohl jsem to dosvědčit, protože po čase, který se mi zdál trvat opravdu nekonečně dlouhým, musela vytáhnout ven, aby mohla naplno oslavit příchod vlastního bouřlivého orgasmu, takže jí posledních pár kapek skončilo na zdravě prokrvených tvářích a hedvábných rtech. Petr byl jen kousek za ní, takže výsledný efekt domina byl naprosto dokonalý.

Blanka byla první, která se nakonec vzpamatovala. Aniž by ze mě spustila tvář, adresovala otázkou svého milence: „Bylo to naprosto neskutečně fantastické“, prohodila nejdřív na vrcholu blaha. „A jednou to nestačilo“, analyzovala dále své bezprostřední dojmy. „Petře, je pro tebe v pohodě prohodit si s Kubou místo?“, byla ona otázka. „Nechám tě zase, aby sis vzal moje ústa tak tvrdě, jak jen uznáš za vhodné“, nabídla kompenzaci, kterou zjevně považovala za odpovídající.

Nemohl jsem ani uvěřit tomu, že něco takového navrhla, natožpak že by to Petr bral vůbec vážně, neřkuli s tím vyslovil souhlas. Míra jeho odporu mě proto zastihla značně v nedbalkách. Vypustil sice síru jak dráček Soptík, ale nejen v jeho výrazu, ale ani v hlase nebylo možné pozorovat zášť tepající pekelným ohněm, přestože prohodil „Blani, opravdu jsem se nepřeslechl, nebo to špatně nepochopil, ale chceš po mě souhlas s tím, že si teď chceš osedlat Kubu? Co si tak asi myslíš, že na to řeknu?“.

Hlavička udeřila na hřebíček správně. Blanka rázem zapůsobila poplašeně, když si teprve nyní uvědomila, co že to vlastně navrhla a co chce, a přiznání svého pochybení podpořila rozpačitým, těkavým pohledem směrem k zemi.

Šanci přemýšlet o tom, zda se mám vlastně radovat či litovat nevyužité šance aspoň jednou v životě se ocitnout ponořen v jejích sametových síních jsem ale vlastně v zásadě ani nedostal. Petr ji totiž nechal se v tom ráchat jen poměrně krátce, když bez další snahy o to ho zkoušet zviklat, nebo naopak chlácholit, po pár chvílích ticha sám přišel s tím, že „Dobře tedy. Jenom pro dnešní noc, pokud i Kuba má zájem ...“. Do ticha, vzniklého nyní z nevíry, přehnaně vážně a výhružně dodal „Pokud bys ale takové věci považovala za normální, tak mi to prosím tě zavčasu oznam, protože jsem pořád žárlivý klacek a nejsem si jist, jestli bych tuto formu vztahu byl schopen akceptovat.“

„Co se ale týče dnešní noci, co se tady stane, stane se, ale jde pouze o dnešní noc“, uzavřel.

Zuřivý, vášnivý polibek, který Blanka bleskově přilepila na jeho ústa se slovy „Vždy jsem věděla, že jsou zde pádné důvody pro to, že tě tolik miluji!“, asi nebyl takovou odměnou, jak jsem si myslel, že musí být, protože se po nějaké době z něj Petr s úšklebkem vyprostil.

To překvapilo i Blanku, takže na její zdvižené obočí a tázavou otázku „Co se děje? Vždyť se tě právě snažím ujistit, jak moc tě miluji“ poskytl Petr kyselé vysvětlení „Taky tě moc miluji, jenom jsem nebyl odvázán z toho cítit na tvém jazyku chuť Kubova sperma“.

Smích, který se nesl knihovnou byl sice pořád ještě trochu zabrzděný, jeho odlehčující nádech byl ale nenahraditelný a vytvořil správný polštář pro to, aby oddělil to, co bylo, od toho, co mělo teprve přijít.