Pouze jedna noc 3

Jakmile smích ustal, byl jsem Blankou instruován k tomu zaujmout předchozí Petrovo místo. Výstřik, nevýstřik, netrvalo dlouho a byl jsem zase tuhý jako prkno. Vydatně tomu napomohla Blanka, která se kolem mě, již zbavená i sukně, nahá třela jako křesadlo, které nemá jiný životní úděl než zažehnout pořádný plamen. Skutečnost, že po mě vyžadovala, abych si po tu dobu hrál s jejími vzrušenými bradavkami, ji v rozsahu pohybu neomezovala ani trochu. Ba co více, pevnost mého přirození rezonovala i s tím, že jsem byl opakovaně pokárán, že ohleduplnost nyní není na místě, a pořádné zatahání, zmáčknutí, i drobné štípnutí, je více než vítáno.

I tak si nemyslím, že jsem byl nějaký pozorný student, a i když jsem se snažil zopakovat to, co jsem viděl provádět dříve Petra, byl jsem tak stržen okamžikem, že jsem si připadal jak zasažený těžkou formou tetanu. Buď jak buď, bez známky nespokojenosti Blanka brzy srazila má kolena k sobě, otočila se ke mě zády a než že bych to viděl, její váha a stísněnost prostoru, ve kterém se ocitl můj úd, mě neomylně informovaly o tom, že jsem záhy vězel hluboko uvnitř ní.

S Martinou (která mi na Vánoce dala tak hanebně košem) jsme se sice dostali dále než k platonickému líbání a něco málo jsme zažili, ale naše první nesmělé krůčky byly naprosto nesrovnatelné s tím, jakou emociálního nálož přinesla žena, pro kterou její uspokojení bylo aktuálně středobodem života. Ždímala mě jak mokrou hadru a nebýt toho, že jsem si zrovinka ulevil, pustil bych to do ní natotata znovu jako pravý panic. Takto jsem usiloval o to vydržet co nejdéle a myslí mi běžely vroucí prosby, aby mé srdce a další tělesní orgány vydržely ten nápor.

Petr se mezitím taky svlékl a měl jsem znenadání možnost hodně zblízka si prohlédnout jeho orgán. Nevím sice, kde se ve mě vzala schopnost nás v tento moment poměřovat, ale smutně jsem vyhodnotil, že pár centimetrů mi na něj schází, tloušťkou se mu ale můžu směle rovnat a řekl bych, že moje klobása i přes o něco kratší délku pořád byla impozantnější než jeho žížala. Blanka v každém případě působila naprosto spokojená s oběma exempláři a na kus přistavený jí k ústům pohlížela vysloveně hladově. Petr ji nadzvedl hlavu vzhůru k navázání očního kontaktu a zatímco si ho jemně, ale jistě masíroval, ujistil se: „Platí, že mám ošukat tvoje ústa?“.

Blanka kývla tak plynule, jak jen jí to poctivé poskakování po mojí délce dovolilo, a se slovy „Vezmi ji je tak tvrdě, jak jen jsi schopen“ nechala Petrův obušek vplynout mezi své pootevřené rty.

Petr vnikl jen kousek, pak se ale přisunul ještě o kousek blíž, zatnul hýžďové svaly, a plynule, beze spěchu, ale neoblomně, zajel Blance hluboko do hrdla, drže si ji zezadu za zátylek. Měl jsem jako na talíři, jak Blance vyjely oči, když Petrovi do hladka vyholené koule pleskly o její bradu. Když se začala kuckat, vyjel Petr skoro celý ven, po minimálním prostoru pro odpočinek se ale rychle vrátil s celou parádou. A v tomto duchu rozjeli velký kolotoč. Byl to tak impozantní výjev, takže jsem si nijak nestěžoval, že Blanka prostě zůstala zaklesnutá na mých stehnech, neschopna se již hýbat pod staccatem přírazů, kterými Petr zásoboval její ústa. Ostatně, kdyby i nadále na mě jela jak kovboj na rodeu, asi bych ji předčasně zklamal. Takto jsem si mohl dovolit zlehka ji zespoda narážet a tlak v mých přeplněných zásobnících i tak pomalu ustupoval.

S občasnými přestávkami se dostali do bodu, kdy se kolem Petrova ptáka táhly masy slin spojených s Blančinými ústy. Ta byla pro výlet do společnosti skutečně aktuálně nepoužitelná. Přesto zjevně stále neměla dost, protože hladový výraz ji neopustil ani tehdy, kdy Petr zjevně vyhlásil technologickou přestávku a s úsměvem v očích i na rtech se jí zeptal „Vše dnes dovoleno, že ano?“.

Obdivoval jsem její sebekontrolu, když i v takové chvíli se dokázala viditelně zamyslet, než kývla na souhlas. Pro jistotu ale dodala „Ale žádné trvalé škody“.

„To je moje statečná holka“, pochválil ji Petr s láskou. Pokračoval ale nekompromisně. „Teď ale sesedni, otoč se ke Kubovi čelem a zase se na něj naraz, dokud se do tebe nevystříká“.

Jak ke mně seděla zády, netuším, jaké emoce se jí mohly zrcadlit ve tváři, reagovala ale hbitě, takže jsem ani nenabyl dojmu, že bych na chvíli opustil její horoucí úzkou pec. Okamžik, kdy se její závojíčky kolem mé délky rozestupovaly a ona celá nakonec skončila tam, kde měla, jsem si ale rozhodně nenechal ujít. Na mé břicho se při dopadu rozstříkly krůpěje jejího nektaru.

Když jsem zase zvedl zrak, potvrdilo se mi, že Blanka se nám ve výšce docela vyrovná, takže mi do tváře svítila její prsa. Neváhal jsem proto a nejprve poctil svojí přízní nejprve jednu, potom i druhou bradavku. Již poučen, kousek jsem, sál, nešetřil je. Cítil jsem přitom Petrovu ruku, kterak se obtočila kolem Blančiných boků, sjela na její poštěváček, chvíli si s ním hrála, takže Blance přivodila pár zřetelných otřesů a pak dokonce sjela níž, až na můj váček a pevně ho sevřela v dlani. Měl jsem co dělat, abych si pro změnu nerozkousnul ret i já.

Než jsem se vzpamatoval, byla Blanka doslova přiražena na mou tvář, takže Petra za ní jsem spíše hmatatelně cítil, než viděl. Její překvapené lehké vyjeknutí svědčilo o tom, že i ji zastihl Petr částečně nepřipravenou. Do zesíleného pocitu enormní přeplněnosti, kdy jsem se snad již nemohl ani vejít, zazněl Petrův konverzační tón. „Tak co ty na to, děvče? Jeden vpředu, druhý vzadu, jak se ti to líbí?“.

„Fáááááááántastické“, protáhla Blanka téměř do nekonečna, jak se snažila vyrovnat s novými, dosud neznámými pocity býti jata v tandemu. V již drobném prvotním tempu našich neladících strků pak dodala „Nešetřete mě, kluci. Pořádně mě vyplňte“.

Ze mě by aktuálně nevyrazili ani slůvko, Petr však s konverzací ještě neskončil. „Všiml sis Kubo, že naše vždy dobře vychovaná holka pěkně zhrubne, když se dostane do ráže a je vzrušená až k nepříčetnosti?“. Odpověď ode mě naštěstí nečekal, takže jen směrem k Blance doplnil: „Je to tak, že děvko?“.

Její zuřivé přikývnutí mi skoro způsobilo frakturu čelisti. Její „Kurva, jo“, bylo asi úplně zbytečné a na nějakou dobu tím vyčerpala svoji schopnost artikulovat. Následující chvíle se tak nesly ve všeobecném crescendu vzdechů, výdechů, sténání, hlubokého dýchání a dalších nesouvislých zvuků, ve kterém jsme drželi, co to šlo. A snažili se navodit tempo, případně ho i zrychlit. Spíše jsme ale měli problémy sami se sebou.

A protože navíc nic netrvá věčně, tak i když jsme k nějaké sladěnosti stále měli na míle daleko, brzy nás Blanka tak jako tak strhla s sebou, když jejímu frenetickému chvění a nekontrolovanému svírání vnitřních svalů prostě nešlo odolat. Stříkali jsme jak dva odjištěné požární hydranty a Blanka se mezi námi zmítala jak postižená tropickým šílenstvím. Mohli jsme považovat za zázrak, že jsme nezaznamenali žádnou tělesnou újmu, když jsme konečně od sebe odpadli. Pohovku jsem ale považoval za odepsanou. Přesně zjišťovat, jaké újmy se ji dostalo a řešit, jak to případně vysvětlím rodičům, jsem si ale uložil až na mnohem pozdější dobu.

Schopnost chůze se mi vrátila dříve než Blance, která na kolenou na podlaze znehodnocovala parkety výronem z obou zneužitých otvorů. Spokojenější jsem ji snad ale dosud nikdy neviděl, a to ani tehdy, když dostala z jednoho obzvláště náročného testu 110 %. Když se občerstvila z vody, kterou jsem jí zvládl podat, vrátil se jí do tváře zase odhodlaný výraz.

„Potřebuji teď nutně na toaletu. Být vámi, tak si taky vyřídím rychle vše potřebné, protože jsem s vámi rozhodně neskončila. Pokud tohle má být jednorázová záležitost, nehodlám promarnit ani minutu.“