Po naší tristě s Kiri jsme se všichni tři stali dobrými přáteli. Tedy správně řečeno mezi námi ke změně nedošlo, Kiri se spřátelila s mou bohyní. K další výměně zážitků v době konání koncilu už nedošlo. Ne, že by nebyl čas a zájem, ale Kiri měla ráda rozmanitost a já jsem zase preferoval dělat vše s mou paní. A v tom nám mnohdy bránily sympatie. Nebo spíš moje antipatie. Neměl jsem rád většinu populace a pro čaroděje to platilo dvojnásob. Když někdo, jako Kiri, dostal výjimku, mohl se považovat za šťastlivce.
Ležel jsem na svém kanapi a pokuřoval květ Lorashe z dlouhé dýmky. Už jsem se ani neobtěžoval někoho špiclovat. Můj talent v kombinaci s účinkem vzácné drogy naplnil celý sál mou přítomností. Viděl jsem všechny a všechno, ale nepamatoval si nic nepodstatného. Byl to dar od Kiri a zároveň i prokletí. Někdy jsem si říkal, že by bylo lepší nevědět nic.
Když jsem se zrovna poddával své melancholii, ujišťoval se o své genialitě a nedostatečnosti těch „ostatních“ přistoupila ke mně v kůži oděná dáma. Byla asi o píď menší než já. Měla dlouhé havraní vlasy, temné oči a bronzovou kůži. Voněla a chutnala jako koření orientu, tedy její aura tak chutnala. Červené kožené kalhoty jí obepínali štíhlá stehna, na plochém bříšku ustoupily kožené vestičce s decentním výstřihem schovávajícím pěkné trojky. V rukavičkách držela jezdecký bičík a do očí jí padal ladný klobouček. Vše dokresloval drahý přívěšek. Rubínové srdce na krátkém oboječku. Nemohl jsem se mýlit.
„Kontesa von Mauzong, předpokládám.“ pronesl jsem znuděně.
„Von und zu Mauzong.“ opravila mě.
„Prosím? Omluvte mě, jsem ještě trochu v rauši.“ dělal jsem blbého.
„Von und zu, z i na. Sídlíme tam, barone.“ pronesla sebevědomě a upřeně mě pozorovala. Čekala, co udělám. I když to nebylo zákonem, šlechta se formálně mezi sebou měla oslovovat nejvyšším dosaženým titulem. Baronem jsem byl rodem, nicméně po sňatku s Daimoné Augustou Alexandrou Severou de la Crois jsem se mohl dle zákonů severní marky honosit titulem principe consorte. V jejím pohledu bylo cosi zvláštního. Jako by mě zkoumala na místech, které jsem sám neznal.
„Děkuji za upřesnění, komteso.“ dodal jsem zdvořile.
„V pořádku.“ pronesla klidným hlasem.
„Velice rád Vás poznávám,“ dodal jsem lehce arogantním tónem a kouř z Lorashe jsem jí fouknul do tváře „nebo alespoň tak nějak zní ta zdvořilostní fráze, že? Ve skutečnosti nám na druhých vůbec nezáleží. Vidíme v nich jen příležitosti k uspokojení vlastních potřeb.“ začal jsem rozvádět svoji depresivní náladu. „Já to alespoň přiznám. Víte, komteso, měla byste se ode mě držet dál.“
„Proč bych měla?“ začala se zainteresovaně vyptávat.
„Líbí se mi orientální ženy.“ pronesl jsem s předstíraným klidem, ale srdce mi bušilo, jako vždycky, když jsem měl svádět herecký výkon.
„V pořádku - de gustibus non est disputandum.“ konstatovala a dívala se klidně a svoje ruce. To mě trochu uchlácholilo a hned mi byla sympatičtější. Vlastně nikdy v životě jsem nepociťoval tak rychlý ústup zábran a předsudků k druhému člověku.
„A jsem velice nepříjemný a přímý člověk.“ přihodil jsem.
„Upřímnosti si cením.“ pronesla a já zase pocítil ten zvláštně opojný pocit, jako by najednou všichni nebyli tak nesnesitelní. Co to jen bylo zač? Začal jsem přemýšlet, kontrolovat svoje tělesné a kognitivní funkce. Tep v normě. Neměl by být zrychlený? Právě jsem potkal někoho nového a to pro mě vždy bylo spouštěčem stresových reakcí. Na druhou stranu jsem vykouřil půl unce Lorashe. Hmmm. Vidění. V Normě. Kognitivní funkce - v normě.
Něco vyzkouším napadlo mě: „Nechtěla byste s námi do trojky?“ probodl jsem ji pohledem.
„No nevím, asi by záleželo na situaci.“ začala mlžit.
„Miláčku, zase zlobíš?!“ ozval se najednou zvonivý hlas rudovlasé bohyně vystupující z pozadí. Její rozevláté vlasy se vznášeli v bezvětří jako hadí hlavičky medúzy a andělská křídla jejího stínu byla v plném rozpětí. A-ou, pomyslel jsem si. Teď to někdo schytá. Toto už jsem viděl několikrát. Daimoné si přišla hájit svoje.
Stín komtesy von und zu Mauzong nebyl skoro vidět. Krčil se jakoby vzadu. Malý ďáblík s viditelnými růžky. V rukách měl něco jak nůž, vidle, bičík. Bylo to špatně čitelné. Jako by se to neustále měnilo.
„Omluvte prosím neotesanost mého manžela.“ chystala se zaútočit Daimoné a sjela komtesu pohledem.
„V pořádku, jen jsme si povídali.“ odvětila komtesa s přívětivým klidem. V tu chvíli jsem měl možnost pozorovat jejich stíny. U komtesy beze změny, ale Daimoné křídla začala relaxovat.
„Víte, ještě nezvládám všechny nuance vaší řeči, hlavě slovní obraty. Co je „trojka“?“ zeptala se laškovně Mauzong.
„Un ménage à trois“ odvětila Daimoné a přivřela oči. Ne jako dravec číhající v dáli na kořist, ale jako kočka, která chce podrbat na bříšku.
„Excusez-moi?“ vyštěkla se smíchem komtesa. „Lichotíte mi, barone.“ a mávla koketně ručkou.
„Ehm,“ odkašlala si Daimoné, „máte mé svolení oslovovat ho jménem, komteso.“
„A jakým?“ zeptala se Mauzong
„Kyanthar Lithos von Meldiae, zkráceně Kyan.“ prohodila Daimoné.
„V tom případě, vy mě můžete oslovovat Evelin.“ mrkla na oba Mauzong.
„Pokud si dobře vzpomínám, vyhledala jste vy mě, Evelin. Čím vám mohu posloužit?“ začal jsem sondovat.
„Vlastně jsem vám přišla nabídnout úplně jiný druh pohybu.“ zamrkala. „Z toho věčného vysedávání na nekonečných rozvleklých disputacích začínám být dřevěná.“
„Áno?“ přitakal jsem pln očekávání. „Mohla byste být konkrétnější?“
Mauzong najednou stála na jedné noze a druhou si držela u hlavy.
„Fascinující, naprosto fascinující!“ vstal jsem a šel jsem si ji prohlídnout ze všech stran. Pevné půlky dostaly v kožených kalhotách naprosto nový lákavý tvar a kdyby jeden měl tu možnost, mohl by si s ní dělat, co by jen chtěl.
„Tak vy jste La Femme-Serpent.“ pronesl jsem se špetkou vzrušení na jazyku. Vlastně mě při pohledu do jejího rozkroku už brněl a musel jsem se začít kousat do rtů. S tímhle talentem by se dalo dělat věcí, myslel jsem si a představoval si, jak se moje rty tisknou na její „la moule“. Cítil jsem tu opojnou vůni i chuť a nemohl jsem se ovládnout. Okolí se potemnilo a zůstali jsme jen my tři.
„Opatrně, manžílku!“ krotila mě Daimoné.
„Tak je to pravda,“ povzdechla Evelin „jsi oneiromancer!“
„Je.“ nemělo cenu zapírat.
„To je ale vzácný talent.“ podivila se Evelin.
„Stejně jako ten tvůj, empatko“ zkusil jsem své štěstí.
„To bylo tak poznat?“ zazubila se.
„Vůbec ne.“ bránil jsem její sebevědomí. „Skoro bych si toho nevšiml, nebýt mého změněného stavu.“
„No dobrá, budu si dávat větší pozor. Ještě, že je květ Lorashe tak vzácný.“ podotkla.
„Ještě, že je tak vzácný jeho účinek na mě.“ pomyslel jsem si. Daimoné nás pozorovala a jestli byla překvapená tak na sobě nenechala nic znát.
„Co to cvičení? Hledáme lidi s aktivním přístupem k životu.“ vracela se k tématu.
„To by ti prospělo, miláčku, z toho povalování máš ochablé svalstvo.“ rýpla si do mě Daimoné a můj stín se začal probouzet z dřímoty.
„My? Nemám rád kolektivní aktivity. Co soukromé lekce?“ nabídl jsem alternativu.
„Dobrá ve tři u mě?“ chytla se příležitosti Evelin.
„Ve třech v tobě“ pronesl jsem s kamenným výrazem potvrzujícím její pozvánku a čekal, zda se chytí té sémantiky. Dělala jakoby nic. Místnost se projasnila, vrátil se šramot, pachy i otravná přítomnost ostatních lidí. Evelin se s námi zdvořile rozloučila a jala se pokračovat ve své diplomatické cestě šířit světlo mezi barbary.
„Co to sakra mělo být?! Zbláznil ses?“ vyjekla na mě Daimoné.
„V klidu, mám pocit, že jí můžeme věřit. Mám pocit, jako bych ji už znal.“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Pokud ji znáš, tak proč mi to rovnou neřekneš.“ pokračovala ve své lamentaci Daimoné.
„Neznám, ale mám ten pocit, že bych ji měl znát.“ přiznal jsem.
„Z minulosti? O tom bych snad musela vědět. Tvrdíš mi, že mi říkáš všechno.“ nenechala se uchlácholit má bohyně pomsty.
„Skoro všechno.“ nezapíral jsem. „A nemyslím z minulosti, spíš jako z jiného života.“ Jí a ještě někoho dalšího myslel jsem si pro sebe.
„Spíš mě znepokojuje, že měla podezření.“ přešla Daimoné do chladné racionality. „Jestli tě někdo označí za kacíře a začne se o tebe zajímat inkvizice, tak tě ani můj vliv neochrání.“
„Nemaluj čerta na zeď,“ snažil jsem se rozptýlit její obavy „mají víc starostí s novými sektáři.“
„Nechci o tebe přijít“ přitulila se Daimoné, chytla mě oběma rukama za tváře s políbila mě. „Ani já o tebe. Miluju tě.“ chytil jsem ji za šíji a tiskl ji na své rty. Zbytek dne už utekl rychle ve víru příprav a očekávání.
Odpoledne jsme vykročili jako přírodní živly chodbou 2.NP pravého křídla ke komnatám komtesy von und zu Mauzong. Má bohyně byla dokonalá. Byla prostovlasá, měla egyptské oční linky khol a dlouhé zelené splývavé šaty s hlubokým výstřihem. Já za ní vlál v rozepnutém černém kabátci s cylindrem a hůlkou. Nikdy jsem nebyl moc na módu spíš na pohodlí, ale když jsem si chtěl vzít svou oblíbenou tuniku s kapucí, bylo mi naznačeno, že nejdeme na sjezd asasínů.
Dorazili jsme ke vstupním dveřím, na které jsem zabouchal madlem hole ve tvaru medúzy. Zanedlouho nám otevřel livrejovaný sluha a uvedl nás dovnitř.
„Principa Daimoné Augusta Alexandra Severa de la Crois s manželem.“ začal nás ohlašovat.
„Člověče musíte tak řvát, snad nejsou vaši zaměstnavatelé hluší!“ obořil jsem se na něj, když jsem mu podával hůl a klobouk. Daimoné mě zatahala za rámě a před její zlobou mě neštěstí zachránila Evelin.
„Jsem tak ráda, že jste oba dorazili.“ vyměnila s mou ženou symbolické polibky na tváře.
„Co jiného bychom měli dělat? Poslední dobou je tu zábava jak v márnici.“ procedil jsem mezi zuby.
„Pojďte, posaďte se. François, postarej se prosím o naše hosty.“ zavelela Evelin.
„Zajisté, madam.“ odpověděl urostlý blonďatý lokaj a vedl nás k pohovce a nízkému stolku.
„No drahá, já sice můžu být starobylé krve a tvůj pan otec živit desetinu impéria, ale je vidět, kde jsou peníze. V obchodě s Orientem.“ prohodil jsem a rozvalil se na pohovce.
François nám mezitím donesl čaj a koláčky a obsloužil nás. Bylo to od něj hezké. Došla Evelin a posadila se k nám naproti. Její úbor byl ovšem nezvyklý. Seděla před námi v červeném korzetu, černých podvazcích a fialovém saténovém župánku.
„Už se chystáte na lože, komteso?“ pronesl jsem sarkasticky.
„Ale no tak, barone, myslela jsem, že to právě vy oceníte upřímnost.“ pronesla laškovně.
„Ocením, jen neumí číst lidi. Tak co nám tím chcete říct?“ vybíjel jsem si na ní svou frustraci.
„Není to zřejmé?“ pokračovala v mém škádlení.
„Ale miláčku, nebuď takovej pruďas. François očividně zapomněl k čaji donést klobásky. Buď tak hodný a nabídni komtesce svoji.“ rozsekla houstnoucí atmosféru v místnosti Daimoné.
„To že zapomněl, zlobivej chlapec!“ vyskočila Evelin a začala kolem sebe švihat bičíkem. Kde ho v té rychlosti popadla, to mi bylo záhadou.
„François, François, okamžitě sem!“ ječela rozverně.
François poslušně přišel a už podle boule na kalhotách bylo jasné, že ví, co bude následovat.
„Zblobivej chlapec, svlíkl se. Dostane na holou.“ poskakovala nadšením Evelin.
Blonďatý a urostlý lokaj začal s úsměvem plnit rozkazy své paní. Bylo vidět, že mu to není proti srsti. Sundal si kabát, vestu, košili, kalhoty, punčocháče a vše úhledně poskládal na protější křeslo. Stál tam, jak ho bohové stvořili a čekal, co se bude dít. Silné ruce měl složené na břiše, tam kde mu začínal nahoru pekáč buchet, kde mu vysela jeho objemná chlouba.
„Už jenom řetěz na ptáka.“ povzdechl jsem si.
„Výborný nápad. Pan baron je gurmán.“ vzala mě za slovo Evelin. Odešla ke stěně, zatahala za popruh vyšívaný červenými draky a v pokoji se rozlehl zvonivý zvuk. Netrvalo dlouho a přišel druhý lokaj, brunet s menším kulatým bříškem.
„Madam si přála?“ ohlásil se.
„Ano Bernarde, přineste prosím řetěz.“ odvětila decentně Evelin.
„Jen jeden madam?“ zajímal se Bernard.
„Máte pravdu, doneste celou sadu.“ pronesla zamyšleně Evelin.
„K službám, madam.“ odkráčel vyrovnaně Bernard.
Zanedlouho připravil Bernard něco, co vypadlo jako jídelní vozík, ale když zvedl stříbrné poklopy, byly tam úplně jiné dobroty. Řetězy, svorky, masky, ptačí klece, důtky, bičíky, pouta, obojky a jiné pomůcky. Nějak mi z toho vyschlo v ústech a chtěl jsem se obsloužit čajem.
„To bych být tebou nedělala.“ zadržela mě Daimoné.
„A co myslíš, že v tom je?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Sedativa.“ ušklíbla se.
„Výborně!“ vyklopil jsem do sebe šálek na ex a můj stín rozpažil obrovské svalnaté ruce. „Uvidíme, zda je silnější domácí tým, nebo vyzyvatel.“
Tak jak jsem začal cítit mravenčení v nohách, tak jak mi klesala hlava, tak jak jsem upustil šálek, tak s takovou rychlostí expandoval můj stín všemi komnatami komtesy von und zu Mauzong a přenesl nás na úplně jiné místo. Místo podobné v mnoha kulturách ztělesnění pekla. Nad vyprahnou rudou krajinou svítil krvavý měsíc a všude plápolaly ohně a vlály prapory s rudými draky. Na vysoké pyramidě stál trůn, na jehož poduškách seděla v rouše s krvavými draky Evelin vyšňořená na orientální způsob. Vzepjal jsem se a vznesl se do vzduchu. Přiletěl jsem až ke komtese a 10 metrů před trůnem dopadl na všechny čtyři. Už jsem tak zůstal a pouze jsem sklonil hlavu.
„Sláva dračí císařovně!“ zvolal jsem. „Tomu říkám upřímnost, konečně jste upustila od té šarády s komtesou, Ev-Linh.“
„Co mě prozradilo?“ zeptala se Maoská princezna.
„Vy Orientálci nepěstuje heraldiku jako v Impériu. Ale před 20 lety nesly legie dračí princezny zvláštní praporce s krvavě rudými draky, aby se v bratrovražedném boji o moc mezi uchvatitelem a následnicí trůnu odlišili od stejně oděných jednotek. Takové rudé draky máte v salonku na zvonku.“
„Zatracená tretka, měla jsem se jí už dávno zbavit. To ale přece nemohlo stačit.“ spílala Ev-Linh.
„Normálně by to určitě nestačilo, ale když jsem byl ještě mladý oneiromancer, předtím, než jsem poznal svoji ženu, vnikal jsem do snů mladým dívkám z vaší země. Pěstoval jsem si tenkrát pro ně zvláštní zálibu. A několikrát jsem se setkal s vaší podobiznou. Proto jste mi přišla tak povědomá.“ vysvětloval jsem.
„Máme pro Vás, Vaše Veličenstvo, nabídku.“ rozhlédl jsem se po okolí, kde je Daimoné a spatřil jsem ji uvězněnou v kovové kleci.
„Propusťte moji ženu a můžete si ji vyslechnout.“ dodal jsem klidně.
„A jinak uděláte co, barone?“ začala se vysmívat Ev-Linh.
„Pones tempus.“ zašeptal jsem se zdviženou pravou rukou a celá klec na místě zkorodovala na čistý prach oxidu železitého.
„Nezapomeňte, kdo nebo co, je oneiromancer, císařovno. Dokud sním, jste v mé moci!“ zasmál jsem se.
„Ale drahý, uvolni se trochu. Zas ta tvoje prkenná povaha.“ přišla ke mně ladně Daimoné.
„Řekněme Vaše Veličenstvo, že existuje určitá skupina lidí, určitá kabala, která chce prosadit jisté změny v impériu. A řekněme, že jistí čarodějové by mohli v té skupině hájit a prosazovat Vaše zájmy.“ mhouřila své kočičí oči inkarnace bohyně Bastet.
„Buďte konkrétní!“ odsekla nesmlouvavě Ev-Linh.
„Vrátíme Vám dračí trůn.“ vytasil jsem svůj největší trumf.
„To je absurdní. To nikdo nedokáže. Nikdo se nevyrovná dračím legiím.“ odsekla císařovna.
„Kdyby to byla pravda, už dávno byste nás kolonizovali!“ uchechtla se Daimoné.
„Nebýt Vašich zpropadených čarodějů, už dávno byste lízali naše podrážky!“ zaznělo arogantně od Ev-Linh.
„Hmm, nejenom podrážky.“ vyslala ke mně telepaticky Daimoné.
„Ty jsi hrozná, jak teď můžeš myslet na sex?!“ odsekl jsem.
„Jak ty na něj nemůžeš myslet. Koukni na ni na dominu. Je k sežrání!“ laškovala Daimoné.
„Možná, ale teď máme jiné starosti.“ připustil jsem.
„Sto padesát čarodějů může do měsíce potvrdit Váš legitimní nárok, milady.“ přeháněl jsem.
„Pche, to nesvedete. Máte pět maximálně deset spojenců.“ vysmívala se Ev-Linh.
„A přece. Nebyl to jen jeden jediný čaroděj, který zhatil Vaše plány? Arcikacíř Han?!“ opět jsem ji překvapil svou znalostí její vlastní historie.
„No právě,“ zasyčela jako šelma „další prokletý oneiromancer! Jak bych mohla věřit někomu stejné krve!“
„Jste empatka, dovolím Vám nahlédnout do mé duše a nic před Vámi nezůstane skryto. Můžete vidět všechny moje slabosti, strachy a úchylky a použít je případně proti mně.“ hazardoval jsem.
„Riskuješ...!“ sykla Daimoné.
Ev-Linh se vymrštila jako kočka v tu ránu byla u mě. Pevně mě chytla. Přitáhla a začala mě sát na krku. Mezitím se jí v ústech objevily špičáky ostré jako jehličky a zakously se mi do kůže. Byl jsem paralyzován jako moucha lapená pavoukem. Ev-Linh ze mě sála pocity, myšlenky, nápady. Žádné zákoutí mojí mysli ji nezůstalo skryto. Když skončila s ní, šla hloubš a hloubš do mojí duše. Byl to ulevující a částečně opojný pocit. Všechno ze mě spadlo, všechen stres a napětí a já se cítil úžasně. Když se však zakousla hlouběji přišlo i vzrušení a extáze. Začal jsem sténat.
„Okamžitě přestaň, couro! Nebo je po tobě veta! Už jsi viděla dost. Je můj. Jenom můj! Rozumíš?!“ zakročila Daimoné a chytla upírku pod krkem. Na tepnu ji mířila dýkou z průzračně čistého krystalu.
V té chvíli jsem se probudil v komnatách komtesy von und zu Mauzong a jedinou připomínkou mého snu byla má tvrdá erekce. Začali se probouzet i ostatní. První vyskočila Evelin a začala švitořit: „Je suis folle de joie. Mám takovou radost! François, víno! Budeme oslavovat!“
Jako omráčený se blonďatý obr zvedl ze země a nahý odkráčel splnit přání své paní. Když se vrátil s lahví něčeho dobrého a sklenkami, poručila mu komtesa láhev rozdělat. Jakmile však nalil do sklenek zakřičela na druhého lokaje: „Bernarde, přišel mi sundat korzet!“
Bernard s klidem splnil rozkaz střelené dominy a na světlo světa vykoukly Eveliny pěkné trojky s temnými bradavkami. Komtesa vzala láhev vína a začala se sním polévat. Pak popadla Françoisovu hlavu a natlačila ji na své vnady. Láhev v ruce pozvedla a radostně zvolala: „Párty může začít!“.
Má erekce ještě nepolevila a popravdě, už mi bylo v kalhotách nepříjemně. Toho si všimla má zachránkyně a vysvobodila mého tvrdohlavého přítele ze sevření kalhot. Chvíli si ho jen tak prohlížela a pak si ho strčila do pusy. Uměla skvěle kouřit. Bez držení rukou ho soukala do pusy s každým pokusem hloubš a hloubš až jsem měl po chvíli pocit, že exploduji. Lehce jsem odtáhl její hlavu a začal jsem se s ní líbat.
Ke komtese a Françoisovi se mezitím přidal i Bernard. Měl pořád ještě lokajskou uniformu jen padací most už byl dole a z jeho útrob vypadl úctyhodný macek. Kontesa ho masírovala mezi prsty a pak s prudkostí k sobě vlastní rozkázala Françoisovi: „Na kolena kůže líná!“. Blonďatý lokaj poklekl a komtesa mu nasměrovala Bernardův pyj přímo do úst. „Pěkně mi ho připrav, ale ne abys ho vyšťavil jako minule, ty děvko!“ plácla Evelin svého sluhu bičíkem po zadku a vydala se k nám.
„Mám za to, že bychom měli nějak zpečetit naši úmluvu.“ pronesla Evelin chladně.
„Co navrhujete, excelence?“ prohodil jsem s Daimoné na svém klíně.
„Hmm…jste ženatý, já vdaná, pokrevně tedy svázat naše rody nelze. Co byste tedy řekli na druhý nejvyšší stupeň intimního sblížení – poševní pouto?“ přemýšlela nahlas Mauzong s prstem na rtech. Něco takového jsem čekal, ale nazvat to takhle? I tak zůstávala spousta nezodpovězených otázek.
„Co tím konktrétně myslíte?“ zeptal jsem se.
Ona si přejela bičíkem přes pubické chloupky, pak níž mezi stehna a řekla: „Oba musíte ochutnat dračí jeskyni a vy konkrétně,“ ukázala bičíkem na mě „svlažit vyprahlou step.“
Podíval jsem se hluboce do očí své bohyni a bylo mi jasné, že podmínky našeho paktu jsou oboustranně akceptovatelné. Dlouze a vášnivě jsme se políbili a přitom jsme pokukovali po Evelin. Ta nezklamala a začala nás na střídačku švihat bičíkem po pozadí.
„Já jsem snad vosk,“ začala ječet „zlobiví dvořané, zlobiví!“ pokračovala v bití.
Daimoné mi na krku vykouzlila řetěz otroka a podrazila mi nohy. Padl jsem na kolena před císařovnou. Ta tam náhle stála vyšňořená jako ve snu a z pod róby s draky ji vyklouzla nožka. Měla ji drobnou a na Orientálku celkem bledou. Ale to mě nepřekvapilo, o těchto podivných zvycích z východu už jsem slyšel. Z pokleku jsem šel na všechny čtyři a něžně jsem začal nabízenou nožku zahrnovat polibky. Snažil jsem se propracovat výš, ale Evelin mě švihla přes záda až jsem vyjekl. Pak využila má slabé chvilky a stoupla mi na hlavu.
„Ještě jsem ti to nedovolila.“ odůvodnila své nepřiměřené násilí a vrhla ostražitý pohled na mou ženu. Věděla už z minulých konfrontací, že v takových chvílích se mi Daimoné vrhala neohroženě na pomoc. V tuhle chvíli však hrála komtesčinu hru. Vydala se směrem k Evelin a nějak se jí podařilo v tom procesu přijít o veškeré ošacení. Vypadala božsky. Rudé vlasy ji splývaly na ramenou a částečně přikrývaly obrovská ňadra. Měla velké tvrdé bradavky a k nim náležitě velké dvorce. Její bříško bylo ploché, jen náznak zdravého tuku vyhlazoval břišní svalstvo. Ovšem její boky byly široké, ach ty překrásné široké boky, předurčené rodit jednoho dědice za druhým. Stehna a nohy byly dostatečně silné, aby unesly vysokou rozložitou postavu, ale ne příliš. Celý dojem výtečně dokresloval udržovaný trojúhelník v rozkroku.
Z Daimoné vyzařovala síla na nadřazenost a zároveň flexibilita a ženskost. Byla dokonalým splynutím jin a jang. Přistoupila až na prsa k císařovně, chytla ji za krk a začala ji divoce líbat. Skoro jsem měl dojem, že cítím, jak se Evelin podlamují kolena. Když jsem tam tak ležel, sevřel jsem oběma kotníky a vyslal lehký elektrický impulz od nohou až k zubům. Evelin zasténala a sejmula své chodidlo z mé hlavy. Začal jsem líbat její lýtka a pokračoval jsem až nahoru mezi půlky. Měla je pevné a malé, takže mi nedělalo problém zanořit do nich hlavu.
Kam jen jsem dosáhl svým jazykem, tam jsem se zanořoval mezi její pysky. Daimoné ji tiskla z druhé strany na svá prsa a nechala se od ní laskat na uších, na šíji na klíčku. Bylo jasné kam se císařovnička propracovává. Jak se postupně skláněla k ňadrům mé vyvolené, tak na mě špulila prcku. Najednou šlo to lízání líp. Už jsem neměl nos utlačený urozenými půlkami. Drobné ručky a malá ústa dračí princezny zápasily předem prohraný zápas se zbraněmi kněžny de la Crois. Najednou se ale subtilní domina narovnala a vedla mou bohyni k jednomu kanapi.
Koutkem oka uviděla Françoise, jak stále v pokleku saje objemný pyj svého kolegy a drží ho za koule. Sám už měl slušnou erekci a tak Evelin zavelela: „Chlapci, volno! Panička má teď nějakou práci.“ a olízla si lascivně horní ret. François s Bernardem si sedli na protější kanape jako do první řady a drze si nabídli občerstvení. Oni nás u toho budou šmírovat, napadlo mě a Ev-Linh to vycítila.
„No co, není ve vaší zemi zvykem sledovat konzumaci manželství, barone?“ zeptala se.
„Už dlouho ne, veličenstvo.“ odpověděl jsem.
„Moc kecáš a málo šukáš.“ vyslala ke mně telepaticky Daimoné, která už ležela pohodlně na čalounění a jednou rukou si masírovala prso. Bernard s Françoisem si při tom pohledu začali také něco třít. Empatická císařovna okamžitě vycítila, co po ní má bohyně chce. Něžně roztáhla její nohy a lehla si na prsatou Afroditu. Vášnivě se líbaly a hladily až Ev-Linh položila Daimoné na rty ukazováček. Její jazyk si s ním začal chlípně hrát a Ev-Linh zasvítila očička.
Posunula se na kanapi níž a zabořila svou hlavu mezi nohy mé božské svůdkyně. Začala nejprve ochutnávat vše, co mohla Daimoné nabídnout. Olízla stydké pysky, cumlala je a sála. Pak strčila svůj úzký a hbitý jazýček do poševního vchodu a slízávala z něj tu příjemně nakyslou vlhkost. Olízla vnitřní cestičku od dírky, přes vyústění močové trubice až k poštěváčku a ten nasála a chvilku cumlala jako sladký bonbonek. Pak položila pravou ruku na Venušin pahorek, prstíky levé ruky strčila do jeskyňky. Začala stálým tempem lízat ten rozkošný knoflíček rozkoše a prstíky prozkoumávat štěrbinku. Byla to nádherná podívaná. Ještě o něco pěknější byl pohled na její vyšpulenou prcinu. Normálně bych ji vzal na zteč, ale po zkušenostech s její výbušnou povahou jsem zaváhal.
„Zaútoč do týlu, dokud je nepřítel zaneprázdněn. Sevřeme ho do kleští.“ laškovala Daimoné. Válka a láska mají tolik společného, pomyslel jsem si a nasadil špičku svého kopí mezi tmavé pysky kryjící sladký růžový vchod do paláce rozkoše. Nebyl kladen žádný odpor. Probil jsem se nepřátelskými gardisty a pronikl do nejhlubších komnat paláce. Bojoval jsem na kluzkém terénu a v poněkud stísněnějších podmínkách, než jsem byl zvyklý, ale odolával jsem. Odrážel jsem nepřítele s pravidelnou svižnou kadencí a v různých úhlech.
Pak mě napadla perverzní věc. Musel jsem do pokleku, abych se dostal výš a s trochou štěstí popadl Ev-Linh za hlavu. Z počátku to vypadalo, že ji chci jen pořádně zatahat za vlásky, ale úmysl byl opačný. Tlačil jsem jí hlavu směrem k Daimoné.
„Bašti piškot, děvko.“ znělo mi v hlavě, ale naštěstí se přes mé filtry nedostalo ven.
Daimoné měla ruce na bradavkách. Mačkala a kroutila si je. Jak jsem to zpozoroval mrknul jsem na Françoise.
„Hej, hodila by se pomocná ruka.“ vyzval jsem ho.
„Jen ruka a jen jedna?“ zeptal se Bernard.
„Zatím jen ruka a pusa.“ upřesnil jsem.
François vstal, aby poklekl u mé bohyně, jak se na oddaného stoupence patří a začal ji jazykem dráždit bradavku. Daimoné ho volnou rukou vískala ve vlasech a kdyby se neuměl chovat, tak by ho za ty blonďaté kadeře mohla pořádně vytahat. Tak jak přidávala Ev-Linh na rychlosti dráždění rukou u pusou, tak se stupňovalo vzrušení mé paní. Začínala vzdychat hlasitěji a intenzivněji až sebou najednou začala víc házet a křičet rozkoší. „Jo, jo, jo, jo, jooo!“ znělo nám všem v uších a dokreslovalo její prudké propnutí a následnou relaxaci. Vyklouzl jsem z Ev-Linh a pronesl.
„Bude se chtít mazlit a líbat.“ Nevěděl jsem, zda to říct, ale udělal jsem to „Ráda ochutnává sama sebe ze rtů toho druhého.“
Císařovna na nic nečekala a vyhoupla se na Daimoné. Začala se s ní divoce líbat. Na chvilku ukojená bohyně z ní slízávala náruživě své šťávy a pak pronesla: „Neměla bych zprostředkovaně ochutnat i já tebe?“
„Nejenom zprostředkovaně, ale vím, co myslíš.“ kousla se do spodního rtu Ev-Linh.
Nikdy jsem nebyl nejostřejší tužkou v penále, ale sexuální narážky jsem chápal a sypal z rukávu dokonale. Přistoupil jsem tedy k oběma dámám a nabídl jim dezertík. Poklekly před mou chloubou jako otrokyně lásky a každá ho začala oždibovat z jedné strany od kořene ke špičce. U špičky se jejich polibky setkaly a nebýt mého sebeovládání už jen z toho pohledu bych vrcholil. Pak mě dámy vyzvaly abych si sedl. Ev-Linh si na mě přidřepla a jakými si částečnými dřepy se rytmicky napichovala na mé kopí.
„To cvičení se opravdu vyplatilo, excelence.“ vzdychal jsem a pozoroval jsem Daimoné. Ta by nejraději oplatila své sokyni její předešlou péči, ale v tom rozsahu pohybů nebylo jak. Tak zvolila jinou strategii. Stoupla si nade mě a najednou také přisedla. Jen ne mou chloubu, ale můj obličej. Měl teď jsem sice přístup k tomu krásnému růžovému motýlku, ale taky jsem byl v moci dvou zvrhlých žen. A najednou se císařovna začala zvedat a seskočila. A sakra, ona je schopná zapojit jednoho ze svých lokajů. Hned jsem začal promýšlet možnosti. Buď jeden nebo oba budou opakovat to, co se mnou dělaly dámy před chvílí, nebo se jeden z nich bude také muset povozit. Obojí si myslím, že bych měl být schopen poznat a přežít. Ale co když vytáhnou něco, z těch svých hraček. No hlavně nepanikařit. Věřím Daimoné. Věřím své milence, lásce, přítelkyni a spolubojovnici.
V tu chvíli jsem pocítil zas tu příjemnou teplou vlhkost dračí jeskyně. Tohle rozhodně nebylo podzemí, ale palác rozkoše. Uslyšel jsem mlaskání a vzájemné dotyky. Tak je to! Děvčata se jen chtěla věnovat zas chvíli sobě. Jelikož tempo přirážení bylo zcela v režii mé trýznitelky, snažil jsem se věnovat své vyvolené. Když se mi zrovna podařilo nadechnout zanořil jsem se jazykem mezi motýlí křídla, lízal je a sál. Víc jsem toho v tu chvíli nezvládl. Byl jsem trýzněn mistryní orientálních praktik rozkoše a přidušován svou bohyní. Nedalo se jinak, obrátil jsem pozornost ke svému vnitřnímu zraku.
Můj stín udělal něco nového. Z místa, kde jsem ležel začaly vyrážet temné výhonky jeho esence. Plazily se jako šlahouny smrtelně jedovatého krvavého vína z pahorků Berenu za svou kořistí. Jejich predátorské instinkty si našly jediné další živé duše v okolí a začali je ovíjet. François s Bernardem stáli paralyzovaní bez známek odporu, když se jim výhonky zaryly přes míchu až do mozkového kmene a prostoupily jejich celou centrální nervovou soustavu. Najednou jsem jako by viděl trojmo. Vlastně dvojmo, pod božskými boky Daimoné jsem neviděl nic, zatímco očima Bernarda a Françoise jsem viděl úplně všechno. Bylo velmi matoucí a nepříjemné dívat se oběma páry očí proti sobě, proto do sebe lokajové nejprve narazili. Překvapivě jsem však neztratil kontrolu. Jako Bernard a zároveň jeho kolega jsem přistoupil oběma aristokratkám a koukal jsem se na jejich něžné hrátky. Ani jeden z vojáků ještě neměl šanci vystřílet svoji munici a tak byly jejich kanony reflexivně v pozoru. Císařovna na nic nečekala a vzala si Bernarda do pusy. Najednou můj pocit dráždění zintensivněl a já se začal chvět rozkoší, dvojitou rozkoší.
„Schválně jak hluboko ho dáš.“ začal jsem s tím důvtipem, co mi ještě zbýval, škádlit telepaticky Daimoné.
„Až po koule, manžílku. Až po koule!“ oplatila mi provokaci.
„Tak schválně.“
Daimoné na nic nečekala a chytla Françoisovu chloubu za jeho Achillovu patu. Konec konců nevěra je, když zklamete důvěru toho druhého. A tady za tím byla očividně vůle jejího druha, byť jinak na ostatní žárlil jak Othello. Nejprve lehce olízla jeho špičku, aby se seznámila s chutí neznámého muže a pak si celou jahodu strčila do pusy. Držela ho za šourek a rekreačně sála a kouřila.
Byl jsem v sedmém nebi, zakusil jsem trojí rozkoš. Nicméně se dalo jít ještě dál. Bylo mi známo minimálně dvanáct božstev, tak muselo být i snad dvanáctero rájů. Nebo ne? Určitě. To jsem poznal, když začala Daimoné soukat Françoisův meč hloubš a hloubš do svých útrob. Čím hlouběji to bylo, tím větší dráždění jsem poznával. A za určitým bodem to bylo i příjemnější teplejší místo. Měl jsem pocit, že čím hloubš šla, tím byl tvrdší a větší a tím víc se jím dusila.
„Budeš mi muset nabídnout pomocnou ruku.“ přiznala telepaticky.
„Do tří?“ zeptal jsem se.
„Zkus tentokrát do pěti.“ odpověděla.
Chytil jsem tedy její hlavu svalnatýma rukama obřího bloňďáka a na její pokyn zatlačil až nebylo vidět jeho objemné nádobíčko. Jedna, dva, tři, čtyři a pět. Vzdychal jsem rozkoší a pustil jsem jít. Byl to zvláštní pocit rozkoše a dominance. Ve všech třech nástrojích už to pořádně škubalo. Daimoné si utřela slinu a přitáhla si Françoise blíž. Když jsem si myslel, že se bude pokračovat v hlubokém kouření, překvapil mě prst v konečníku. Očividně s tím Françoisův svěrač neměl problém, protože byl už delší dobu relaxovaný. Daimoné současně sála pyj a vystřelovala z prstíků elektrické impulzy k předstojné žláze. A to už bylo moc.
První jsem ucítil Françoisův pyj. Pocit jako by na močení přešel v explozivní orgasmus provázený stahy a horkými proudy lávy. Daimoné je všechny zhltala. Jak jsem se cítil v křeči začalo horké západní sémě plnit vlhké útroby orientální krásky a konečně všechno završil celkem nečekaný výstřik na komtesčin obličej. Byl jsem naprosto zničený a doslova vyšťavený trojnásobným orgasmem. A tehdy jsem naštěstí ztratil kontrolu, protože komtesa začala ječet „Zlobivej kluk Bernard, zlobivej. Nejdřív to uklidí a pak dostane naplácáno.“
„Jistě, milady.“ pronesl pokorně zmatený Bernard a šel pro kapesník.
„Pusou. No tak. Bude to?“ vřeštěla Evelin, která ještě seděla na mě a já čekal, kdy na mě s trestem přijde řada až z jejího urozeného lůna začne vytékat má nadílka.
Daimoné podobný problém neměla, protože všechno spolkla. Jen si olízla rty a podívala se na vyděšeného lokaje.
„Mě bude stačit jen polibek.“ uculila se. Bloňďák se sklonil a vášnivě a dlouze ji políbil.
Když se Daimoné ze mě zvedla, spatřil jsem světlo světa jako znovuzrozený. Klekla si ke mně a začala mě líbat.
„Vstávat. No tak bude to?!“ začala se vrtět Ev-Linh, když z ní můj ochablý nástroj vyklouzl.
„Já jsem ještě neskončila.“ vypiskovala.
Daimoné mi dala ještě jeden dlouhý polibek a začala se věnoval Evelin. Líbala ji na šíji, na prsou a směřovala níž. Ev-Linh se zaklonila, aby bylo vše přístupné. Rusovláska si položila hlavu na mé bříško, které přiznejme si, bylo měkčí, než bych chtěl a začala škádlit Orientálčin knoflíček lásky. Ten malý čudlík se po několika minutách dráždění pnul vznešeně nad temné závojíčky a s trochou představivosti byste pochopili proč mu Gahnové říkají „la shneck“. Bylo to celé velmi vzrušující a můj pyj se opět probouzel k životu. Byl ovšem přisednut urozenými rodidly a tak jsem nemohl nic dělat, jen se trochu třít o tu vlhkou vznešenou kundu. Naši malou sadistku to ale očividně bralo, být lízána a třena a tak na sebe nenechal nástup orgasmu dlouho čekat. Byl jsem spokojený, že jsme dostály naší úmluvě, ale jednu velkou nevýhodu to mělo. Všechno šťávy z urozené pičky byly teď na mě.
Vstal jsem a namířil si to do soukromé koupelny jejího veličenstva a začal si napouštět vanu. Ev-Linh si dávala ještě dohru se svými kanečky a já se rozhodl relaxovat ve vaně. Přišla za mnou Daimoné a vlezla si ke mně. Naštěstí imperiální litinová vana se zlatými lvy, import z Lajtvy, byla dost velká pro oba. Seděl jsem za ní a objímal ji. Horká voda nás příjemně uklidňovala.
„Co když tak šílená domina otěhotní?“ zeptala se mě Daimoné.
„Kiri přece taky neotěhotněla.“ řekl jsem.
„Kiri je Kiri, umí se o sebe postarat a není zrovna mateřský typ.“ argumentovala Daimoné. „Ale Evelin je střelená a Ev-Linh vypočítavá. Co když bude chtít porodit vlastního oneiromancera?“
„Tak to ji přeji hodně štěstí.“ uculil jsem se.
„My jsme pořád ještě v tvém snu?“ zeptala se nejistě Daimoné.
„Pořád.“ potvrdil jsem.
„Tak jsme vlastně dosáhli všeho, co jsme chtěli.“ usmála se škodolibě.
„Myslíš?“ zeptal jsem se jí. „Můžeš si být jistá, že s empatkou víš, co vlastně chceš? Že to není celé její dílo?“
Zamračila se. „Ať už to je, jak chce, jedním si můžu být jistá. Svými city k tobě. Miluji tě, muži“
„I já tebe, ženo.“ zašeptal jsem a tiskl ji k sobě.
