Statek u Stok

„Co když to bude hajzl jako obvykle? Ta nebohá holka má na ně ‚štěstí‘. Doufám, že se poučila z posledního vztahu a nenaletí dalšímu kreténovi.“ Přemítal jsem polohlasně o svý sestře, zatímco jsem minul vrbovou alej kolem rybníka ve Stokách. Ne, s kanalizací má tahle vesnice společnej opravdu jen název. Podle všudypřítomnýho smradu bych dokonce řekl, že místní ani netuší, co to kanalizace je. Ale ne, nechci jim křivdit, nedaleko Stok směrem, kterým jedu, stojí velkej kravín a vím, jak dokážou podobný zvěřince zamořit vzduch.

Ach, nebohá sestra. Ten smrad mi připomněl, jací chlapi trávili čas po jejím boku. Před dvěma měsíci jí dal poslední z nich kopačky, chudák malá, tehdy ji to dost bolelo. Jak monokl na levým oku, tak i zlomený srdce. Dostala se z toho a našla si někoho novýho, prej je to právník a na úrovni. Činila se, holka. Ale jak vždycky říkám, kravata slušňáka nedělá.

Bože, ten puch se nedá vydržet, asi jedu proti větru nebo co. Možná mi leze do nosu tolik proto, že ho můj unavenej a hladem zkroušenej mozek víc vnímá, kdoví. Jedu si toho týpka omrknout, sestra mě pozvala jako pátýho na chatu. Ona, on a jeho mladší bratr s holkou. Budu tam sice za křena, ale proklepnout si ho musím. Snad bude v pohodě, asi bych se už neudržel, kdyby se z něj vyklubal další namachrovanej ranař před holkou a nezodpovědnej srab před problémem. Ani slizký právnický kličky by mu před mou pěstí nepomohly.

Nedávám to, už ne. Je za mnou těžkej den v práci, tříhodinová štreka, jedl jsem dneska jen bagetu z benzinky před cestou a začíná se stmívat. Nebudu riskovat a vyspím se. Sice jsou přede mnou jen dvě hodiny cesty, ale ta je plná stromů a ta holka nešťastná mě ještě bude potřebovat.

Vyjel jsem ze Stok a projel kolem kravína. Naštěstí je ten puch za mnou, sláva. Vytrčela na mě jakási zašlá a špinavá cedule s nápisem Penzion Na statku. Cedule říká, že penzion je po sto metrech vlevo a že se tam dá i najíst. Tohle říká tím, co je na ní napsaný. Zbytkem svýho vzezření šeptá: „Tam hvězdičkovej hotel fakt nečekej.“ Spát v autě se mi nechce, rád bych dorazil na chatu v plný síle, nerozlámanej, a navíc, dobrej gábl by mi bodnul.

Stočil jsem toho svýho kombíka doleva a mířím si to k dnešnímu cíli. Název byl příhodnej, opravdu to byl statek, nenápadně zapadlej za kravínem. Nebejt tý cedule, nevšiml bych si ho. Uvítala mě dřevěná brána, na který visely kovový zrezivělý písmena S, T, A, T a E. Na konci viselo „káčko“ zvláštně zešikma. O údržbu se asi nikdo dlouho nestaral. Zastavil jsem svou káru na velký travnatý prostranství, který má asi sloužit jako parkoviště. Vedle kadibudky na jeho kraji, která slouží snad jenom jako dekorace, vidím polorozpadlou dodávku, na jejím boku stejnej nápis jako na ceduli za vesnicí, nejspíš patří majitelům.

Vešel jsem do jedinejch dveří, který šly v tom šeru vidět, a zahlídl něco jako recepci. Po levý straně byl širokej, otevřenej vchod do velký místnosti s několika stoly a židlema, nad ním nápis Restaurace, po pravý straně celkem bytelný dřevěný schodiště. Bylo tu docela útulno, teda až na ty pavučiny u stropu. A taky by jim měl někdo z hygieny říct, že po stěnách se hovna nerozmazávají. Nebo aspoň ne nic jim podobnýho. Recepci tvořila skříň, obrovskej pult, blok o rozměru A4, hrnek plnej tužek a recepční. Byla to ženská krev a mlíko. Hodně mlíka. Padesátnice, řekl bych, ale prvotřídně zachovalá a udržovaná. Usměvavá tvář olemovaná bujnou kadeří kaštanově hnědejch vlasů dlouhejch po ramena, pas širokej tak, že by hravě zvládla porodit dvě děcka vedle sebe, a prsa naducaný v něčem, co je nejspíš místní kroj. Podle těch dud soudím, že přes den vychlastala týdenní produkci mlíka z kravína a někam se jí to zkrátka nalejt muselo. Byla jak vystřižená z obrázku Oktoberfestu, jen jí dát do rukou pár krýglů. Představila se mi jako Olga. Jo, hned po Gertrudě a Helze bylo tohle jméno můj třetí tip. Dali jsme se do řeči. Vypadlo z ní, že kravín vlastní ona a statek je jen vedlejšák, kterej provozuje nerada z poslední vůle jejího zesnulýho manžela. Penzion nevydělává a je jen přítěž. To lecos vysvětluje.

Zamluvil jsem si jednolůžkovej pokoj a zeptal se na „vyhlášené speciality zdejší kuchyně.“ Z její nabídky mi stejk přišel nejmíň nebezpečnej. S kusem flákoty člověk vidí, do čeho kouše, na jitrnice, jelita a sekanou jsem neměl odvahu. Mám si prej objednat přímo u kuchařky. Dostal jsem klíč od pokoje číslo jedna a šel do levý místnosti, kde jsem si sedl ke stolu. Jednička, asi jsem tu jedinej. A kdyby mi řekli, že i první, věřil bych jim.

Chvíli na to přišla asi dvacetiletá servírka v totožným kroji. Po zdvořilostní konverzaci jsem zjistil, že tu pracuje i jako kuchařka, její jméno je Marie a je dcerou oný recepční. Aby taky ne, v obličeji si jsou dost podobný, mají taky stejný modrý kukadla. Jen vlasy má Marie až po pas a postavu štíhlou, jinak bych je od sebe ani nerozeznal. Dokonce i ty cecky bych si určitě spletl. Nahlásil jsem jí svou objednávku a jako pozornost mi přinesla lahváče. Asi pro mý hezký oči, i když teď už musely vypadat jak oči bernardýna po celonočním flámu. Dal jsem se do popíjení. Sestra asi bude trochu nervózní, že se tam neukážu už dneska, zvlášť když jsem si telefon nechal doma a nedovolá se mi. Aspoň se ukáže, jak ji dokáže ten její utěšit, malá zkouška neuškodí. Pivko pomalu mizí, i když ho cucám jak čajíček. Doufám, že neusnu dřív, než se najím.

Á, stejk už se nese. Trochu přičmoudlej a načernalej, ale tak to mám rád. Jen ty nedovařený brambory do sebe nedostanu. Ale co, zbyde místo na pořádný maso. Tlačím ho do sebe a nemůžu si nevšimnout pohledů Marie. Nejspíš sem moc chlapů nezavítá. Nejspíš sem moc lidí nezavítá. Stejk mám v sobě, klopím rychle ještě jedno pivo. Do rána to snad vyprchá, nerad bych nadejchal. I když ve zdejších končinách určitě není komu nadejchat.

Šourám se po schodech do patra, kde jsou tři pokoje a překvapivě i místnost s nápisem WC. Ráno se budu modlit, aby byl její obsah ve shodě se štítkem, do tý boudy se srdíčkem na kraji parkoviště mě nedostanou ani pod pohrůžkou smrti. Vlezl jsem do pokoje. Aniž bych rozsvítil a stihl se pokochat jeho „důmyslnou, sofistikovanou krásou a impozantním řešením interiéru v selském stylu,“ vrhám se na první objekt, kterej připomíná po hmatu postel. Mý usínání bylo rychlejší a tvrdší než ztopoření ptáka po měsíční abstinenci. Konečně spánek.

Probouzí mě doteky na mých koulích. Něžný, aby splnily účel, ale dostatečně důsledný na to, aby probudily i mrtvýho. Sakra, i přes kalhoty ví dotyčná osoba, jak na to. Je tma. Podle šepotu poznávám hlas Marie. „Přijď do kravína, tam bude větší zábava,“ říká mi a odchází. Když už mě probudila, neusnu jen tak rychle, na to se mi dolní partie moc prokrvily. Proč neukojit další tělesnou potřebu a nedospat se pak? No nic, jde se.

Vyrážím z pokoje, opatrně scházím dolů a jdu ven. Svit měsíce mi dovoluje vidět siluetu kravína, víc světla nepotřebuju. Po cestě se mi hlavou honí představy o polohách, který bych s tou mohutnou sukní kroje zvládnul praktikovat. Zatímco usuzuju, že ho z ní radši servu, abych se nemusel namáhat, vcházím do kravína. Je osvětlenej žárovkama. Jdu dál. Ve většině kójí chrápou kravky, v jiných telata a další, ty až u konce, se zdají bejt bez nájemníků. Podlaha je pokrytá náhodně rozprostřeným senem, jen u předposlední kóje napravo je vytvarovaný jako šipka mířící do ní. Jak nápaditý. Koukám dovnitř, na levý z prken ztlučený, asi dva metry vysoký stěně vidím díru a kolem ní křídou nakreslený kruhy. Bylo mi hned jasný, že Marie má ráda kouzlo díry slávy. Jo, je to odpornej překlad, já vím, věci jako „glory hole“ by se počeštění měly vyvarovat, ale nemohl jsem díře slávy odolat. V překladu, ani v kravíně.

Stahuju si kalhoty, odhazuju je a ještě visícího čůráka i s koulema dírou protahuju křídovým terčem na druhou stranu. Trochu natěsno, ale šlo to. Hned cítím něžný doteky konečků prstů na šourku a u kořene. Slinama důkladně pokrytej jazyk mi zvedá žalud a ten už zajíždí mezi rty, který ho pevně objímají. Sací reflex dělá s mým klackem divy a po chvíli už tvrdej zajíždí až do krku. Jen stojím a chvíli si vychutnávám rytmický pohyby rtů a jazyka.

Pak to přestalo. Možná si svlíká kroj a připravuje si kundičku na protáhnutí, i zvuky by tomu odpovídaly. A taky že jo. Jenže ten, kdo do kóje za mnou vchází, je Olga, ne Marie. Sice jsem si to představoval jinak, ale… sakra, ty nalejváky! Přichází blíž, oběma rukama mi drží hlavu a tiskne ji mezi ty gigantický mléčný vaky, jako by mě chtěla udusit. Když se vynořuju, abych se mohl nadechnout, schytám pár vášnivejch polibků. Spíš než výměna slyn, bylo to jen darování těch jejích. A jako by rty nestačily, líže mi tvář a levý ucho. Hraje si s ním, jako by přesně věděla, že tohle mě přivádí k rozkoši. Asi má odhad na lidi.

Péro mi tvrdne jako už dlouho ne. Hladím ji po tý nádherný masitý prdeli, která s každým plácnutím vytváří víc vln než Mácháč v hlavní sezóně. Svlíká mi tričko. Když chci rukou zajet mezi její stehna stejnejch proporcí i konzistence, abych podráždil její díru, položí mě na seno tak, že by jí to i majitel černýho pásu v karate mohl závidět.

Přistupuje blíž, otáčí se zády ke mně a sedá si na můj obličej, zatímco se předklání, aby do svý pusy strčila mýho pěkně prokrvenýho ptáka. Stěží nacházím prostor, kudy bych mohl nahnat kyslík do plic. Jazykem se nořím mezi její zarostlý, ale krásně mytý pysky a jeho špičkou nacházím poštěvák, kterej podrobuju řádný masáži. Chvěje se a vzdychá, jako by to schytala brokem do břicha. Až na to, že tohle se jí očividně líbí, začíná na mý hlavě pěkně rajtovat. Jo, tohle ta ženská potřebovala.

Šlem mi stýká snad po celým ksichtě a když je dost nažhavená, vstává, otáčí se čelem ke mně a nasedá na mý rozpracovaný nářadí. Žalud zasouvá dovnitř pomalu, ještě si stíhá hrát a dráždit jím svou perlu. S každým pohlazením svýho klitorisu se zachvěje a prudce nadechne. Ale když jahoda zmizí v pochvě, divoce přirazí, aby její kunda slupla i zbytek mý klobásy. Řev, co z ní vychází, by zvládl přilákat gorilí samce z okolí několika kilometrů na páření, kdyby tu nějaký byly. Divím, se že neslyším žádný bučení probuzenejch dojnic. Gorila sice nejsem, ale živočišnost tý ženský mě pořádně povzbuzuje.

Jezdí na mý kládě zkušeně a divoce. Její léty provětraná píča je sice trochu volná a netěsní úplně ideálně, ale svou práci odvádí dobře. Víc než dobře. Pomalu přichází má chvíle, ale snažím se udržet, abych nezklamal a ona se mohla udělat. Tisknu její kozy a cucám bradavky, jako bych z nich chtěl vymáčknout zbytky mlíka po její dceři. Sténá. Potí se. Objímá mě svýma monstrózníma stehnama tak, že mi div nepraskají pánve. Dívá se mi do očí, jako by prosila o milost a zároveň mě chtěla zabít, kdybych jen pomyslel na to, že přestanu. „Ještě vydrž,“ říkám si a přirážím. Varlata skáčou nahoru a dolu, při nárazech bijou do její prdele jak do kostelního zvonu. Můj podbřišek dráždí skrz porost její slastnej výběžek. Přirážím a ona jezdí dál.

Najednou zavírá oči. Křičí. Její předtím povislá kunda se stáhla tak, že by udržela hřebík hlavičkou dolů. Mám pocit, že mi i bez zubů péro ukousne. Vytahuje ho ven. Zaklání se a lehá si. Její výstřik mě kropí tlakem hasičský hadice od hlavy až po koule. Chvěje se. Vsadil bych na epileptickej záchvat. Chvěje se a je smyslů zbavená. Nevnímá. Jen leží a je v extázi. Leží a naše těla jsou vlhký jak rok naložená okurka. Leží, po pár vteřinách se uklidňuje a lapá po dechu. Když ho jakš takš ustálí, snaží se vstát. Jde to ztěžka, podlamujou se jí končetiny. Se slovy „teď ty“ kamsi odchází. Zlehka si ho honím, aby nepolevil, a těším se na svý velký finále.

Olga se vrátila až za pár minut, v ruce jakousi mašinku. Bližší prozkoumání hadic a jejích konců mi prozradilo, že jde o přístroj na dojení krav. Je fajn vidět v zdejších končinách něco, co by mohlo být důkazem využívání moderní techniky. Přístroj zapíná a do jedný z koncových přísavek mi tlačí čůráka. Rytmický sání pod tlakem mě přivádí k vrcholu dlouho, ale zatraceně intenzivně. Aby tomu pomohla, líže mi Olga kulky, hladí řitní díru a podbřišek. Sténá, jako by tu slast prožívala se mnou. Nedokážu se udržet a s výrazem maximální blaženosti začínám vzdychat. Líbí se mi to. Snažím se výstřik ještě pozdržet. Mám pocit, že omdlím. Čím víc se snažím, tím urputněji ze mě ta sací trubice semeno tahá. Ještě chvíli. Vydrž.

Když mi Olga zajíždí jazykem mezi půlky, boj vzdávám. Uvolňuju se, křičím a jedním divokým pohybem pánví to ukončuju. Stříkám. Stříkám silně. Mít tam Olga hlavu, přišla by o oko a možná i pár zubů. Hotovo. Vytlačuju poslední zbytky semene a sleduju, jak ta hladová mašina všechnu nadílku vcucla. Pro Olgu nezbyla ani kapka. Škoda. Vytáhla mi ho ven a olizuje. „Ne, ženská, ze mě už nic nedostaneš,“ prohazuju jen tak v duchu a nechávám svý nádobíčko povadnout k zasloužilýmu odpočinku. Pochopila to. Usmívá se a jde si za stěnu pro kroj, pak odchází z kravína. Nemám sílu ani chuť se zvedat, to seno není zas tak nepohodlný. Usínám jak mimino.

Ráno vstávám s prvním světlem a kokrháním vesnickejch kohoutů. Hajzlové. Jsem rozlámanej snad ještě víc než včera. Nedá se nic dělat, musím vyrazit. Nutím se vstát, sbírám ze země kusy oblečení, natahuju je na sebe a jdu ven. Kravky už vesele přežvykujou seno z hromádky z poslední kóje a netuší, čím vším je nasáklý. Nevím, jak se tý babě šikovný podařilo ho kus pode mnou sebrat, aniž by mě probudila. Hned za vratama se jdu vychcat do trávy, ke statku bych to nevydržel. Ze včerejška je můj bimbas ještě pěkně zarudlej. Dokapu a oklepu ho. Jo, Olga s ním teda uměla zacházet. Rozhlídnu se a vidím ji přicházet, asi na tý telepatii něco bude.

Přivádí mě za kravín, kde se v malý stodole k němu zadní stěnou připojený válí spousta prázdnejch kýblů a v koutě jich stojí ještě víc, v nich spousta mlíka. Vedle kýblů je osamocená dvoulitrová bandaska, kterou mi Olga podává jako dárek. Je pěkně těžká a obsah v ní čvachtá, asi je skoro plná. Samej kýbl a bandaska. Asi nechtěla, aby se tohle mlíko pomíchalo se zbytkem, kdoví proč. Cestou k autu si povídáme o mých dojmech z pobytu, nejspíš klasickej anketní průzkum mezi zákazníkama. K mýmu překvapení nechce ode mě platit. Nepodal jsem v noci nejlepší výkon, takže nechápu proč, ale hádat se s ní nehodlám. Říká, že jí ta dnešní produkce mlíka za to stála, prej chutná fantasticky. Při tom klepe nehtama na bandasku, kterou s sebou táhnu. Loučím se, nasedám do káry. S díky a máváním z okýnka vyrážím. Sestra už bude nervózní. Všichni mě za to zpoždění asi seřvou. Snad si je udobřím tím dárkem, kterej si Olga vychvalovala. Když bude to mlíko dobrý, třeba se tady při zpáteční cestě zastavím pro další várku.