Ticho v nás

Jsme neustále obklopeni věcmi a lidmi. Právě proto však nejsem sběratel. Kdybych si měla vzít pár věcí do kufříku a teď hned odejít, pravděpodobně by mi stačilo jen pár fotek, protože prý tváře z paměti člověka po letech mizí. Ne úplně, ale pozbývá své rysy a detaily. Možná namítnete, že všechny důležité lidi máme ve svém srdci, nicméně je krásné podívat se na fotku a mít toho člověka zřetelně před očima, jakoby stál znovu před vámi. Možná proto mě vždycky staré fotky rozpláčou, ať už jsou smutné či veselé.
Vidina absorpčního nekonečna života se rozplynula, najednou je transmitance stoprocentní a já stojím na nule. V mysli neexistuje nic, jen daný okamžik. Běžely mi hlavou útržky ze zážitků, které mi docházely až časem, jakobych se dívala na zpomalený film. Když první procházka na zábavě s o pár let starším chlapcem znamenala chuť se pomilovat a já si myslela, že to bude jen procházka. Vyhrnul mi svetřík a vzal do ruky moje prsa. Ty jsou nejhezčí, co jsem kdy viděl, prohlásil. Utekla jsem a nechala ho tam stát.
Když mi o pár let později řekl kamarád, že je jen málo žen, které mají vše a závidí mému muži. Taky jsem mu utekla. Bylo to kdysi, ale kdykoliv se potkáme, nejde mi to vymazat z mysli. Možná jsem stále v hledáčku jeho masturbačních představ, možná ne. Jednou mi u večerního ohně půjčil bundu a bylo to, jakobych seděla u toho ohně s ním v objetí, i když mezi námi byla diplomatická mezera.
Pak jsou tu ti, kterým jsem neutekla a raději na chvíli vypla hlavu. Ten, se kterým jsem poznala krásu a chuť šukajícího mužského těla, které mě hodně rychle přeneslo na perverzní cestu různých způsobů rozkoše a praktik které jsem si ani nedokázala představit. Já? Nenápadná šedá myška s rukou v kundičce a čurákem v krku? Když jsme se nabažili, šli jsme od toho. Pak byl ten vysoký. Nejlepší pocit z orálu vůbec. Pojídal mou kundičku, jakobych byla ten nejlepší dezert na světě. Toužil zažít můj orgasmus a tohle bylo o pocitu, že je to jen o mně. Ale jak jsem říkala na začátku, nesbírám. Bez zdržování nechám lidi jít vlastní cestou.
A pak? Pak byla láska. O té se nepíše, ta se jen žije. Myšlením i skutky. Kde miluji tě znamená miluji tě, i když je přestavěno do mokrých orgasmů, svázání nehybně k posteli abych neutekla, nekonečné polykání semene a rozkoše, kdy další dva dny nevíš, jak se jmenuješ a jen tupě koukáš před sebe. Když prostě víš…a když víš i to, že žádný člověk nemá neomezeně mnoho času. On ani já. Když víš, že žije se dnešek a zítřek je nejistý. Když se zachvěješ, jen se podíváš do očí. Ale…když je tam i to ale. Srdce to vždy ví jako první. Necháš si krabičku s červenou mašličkou, vložíš tam ty krásné fotky. A pak je zasuneš na dno skříně, abys je zas mohla vytáhnout, třeba za 10 let a říct si: tak tohle stálo za to.