Zpráva mi přistála ve schránce někdy k večeru, mezi těmi obvyklými. "Ahoj, moc se mi líbí tvoje fotky. Jsi neskutečně přirozená a sexy. Mám ateliér a rád bych tě nafotil. Ale třeba bychom si u toho mohli užít i něco víc… Kdybys chtěla, samozřejmě."
Za normálních okolností bych něco takového ignorovala. Ale tentokrát jsem si tu zprávu přečetla znovu. Působilo to drzé, ale ne příliš. Zvědavost mě nakonec přemohla a odpověděla jsem. Po krátké výměně jsme si domluvili schůzku na další den.
Když jsem dorazila, čekal mě před menším studiem v centru města. Byl to muž kolem třiceti, vysoký, s tmavými vlasy a sebevědomým úsměvem. Představil se jako Adam a s nehraným šarmem mi podržel dveře.
„Vypadáš ještě líp než na fotkách,“ řekl, když jsem vstoupila.
„Děkuju,“ odpověděla jsem a přistihla se, že se na něj usmívám víc, než bych čekala.
Ateliér byl útulný, s jemným osvětlením a několika různými pozadími. Adam mi nabídl sklenku vína, abych se uvolnila, a já ji přijala. Chvíli jsme si povídali, a pak se pustili do focení.
Zpočátku to bylo klasické – pár portrétů, jednoduché pózy. Jeho hlas byl klidný, naváděl mě jemně a vtipně. Ale jak minuty plynuly, atmosféra v místnosti začala měnit tón.
„Co kdybychom zkusili něco odvážnějšího?“ navrhl.
„Co máš na mysli?“ zeptala jsem se.
„Třeba tuhle sukni… když ji trochu povytáhneme, může to být zajímavé.“ Jeho pohled nebyl nijak nátlakový, ale v jeho očích bylo něco, co mě donutilo souhlasit.
Postavila jsem se před objektiv a Adam mi jemně posunul sukni o kousek výš, aby odhalil stehna. „Perfektní,“ zamumlal a začal fotit. Cítila jsem, jak mi s každým cvaknutím fotoaparátu stoupá tep.
Pak mě překvapil. Položil mi ruku na bok, jako by mě chtěl nasměrovat, a jeho prsty přitom zabloudily pod lem sukně. Ztuhla jsem, ale neodtáhla se.
„Tohle je v pořádku?“ zeptal se tiše.
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem, hlas o něco tišší, než jsem čekala.
Jeho prsty klouzaly výš, po vnitřní straně stehna. Bylo to pomalé, skoro jako by zkoušel, co si může dovolit. Mezitím jsem se dívala do jeho očí – už nefotil, kamera zůstala zavěšená na jeho krku. Místo toho se jeho rty přiblížily k mému uchu.
„Máš nádherné tělo,“ zašeptal.
Zatajila jsem dech, když jeho prsty pokračovaly svou cestou, až se dotkly kraje mých kalhotek. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že to musí slyšet.
„Jestli chceš, můžeme kdykoliv přestat,“ dodal, ale jeho ruka se nezastavila.
„Nepřestávej,“ řekla jsem nakonec a usmála se.
Byl to začátek něčeho, co už dávno nebylo jen focení. Celé to mělo nádech zakázaného dobrodružství, a když jsem po hodině opouštěla jeho studio, měla jsem nejen plnou hlavu myšlenek, ale i pocit, že jsem zažila něco, co mi ještě dlouho bude rozbušovat srdce.
