Klášter byl tichý, jakmile slunce zapadlo za obzor. Sestra Klára klečela před oltářem, ruce spjaté v modlitbě. Kamenné stěny kaple odrážely ozvěnu jejích šeptaných slov, ale myšlenky jí utíkaly jinam.
Její tělo bylo oblečené do prostého hábitu, avšak pod těsnou látkou cítila, jak jí srdce bije rychleji, než by mělo. Její mysl se odtrhla od růžence, sklouzla do zakázané oblasti. Představila si, jak k ní přistupuje farář, muž, který ji často vyzval k hlubokým rozhovorům o víře. Jeho klidný hlas a pohled ji fascinovaly, a přesto se za tyto pocity pokaždé kála.
V její představě se jeho ruka jemně dotkla jejího ramene. „Sestra Kláro,“ zašeptal, „cítím vaši oddanost, ale i vaše pokušení.“ Jeho oči, hluboké jako studny, se vpíjely do jejích. V této fantazii ji neodmítal ani nesoudil. Naopak, jeho dotyk byl pevný, ale laskavý, jeho dech hřál na její tváři.
Cítila, jak jí srdce bije rychleji. Vize se stávala intenzivnější. Přitáhl ji k sobě, jedním pohybem prstů sejmul její závoj, a prsty jí sklouzly po vlasech. Jeho přítomnost byla všudypřítomná, pohlcující. „Není to hřích, pokud to cítíme v hloubi duše,“ šeptal v jejím snu, a jeho rty se blížily k jejím.
Klára otevřela oči a prudce se nadechla. Byla zpátky v kapli, sama, jen s potem na čele a s vědomím, že její představa byla stejně zakázaná jako opojná. Jak mohla pomyslet na něco takového? Sklonila hlavu a znovu spojila ruce k modlitbě.
„Pane, odpusť mi,“ zašeptala, ale v koutku mysli si uvědomila, že tahle touha ji neopustí tak snadno. Byla jen žena, a její víra teď musela soupeřit s něčím mnohem silnějším – s lidskou přirozeností.
