Bouře zuřila za okny, hromy duněly, a blesky osvětlovaly celý pokoj. Klára seděla u krbu zabalená v dece, její kůže hřála od plamenů, ale v očích se jí odráželo vzrušení, které nemělo s ohněm nic společného. Čekala na Marka.
Dveře se konečně rozrazily a dovnitř vstoupil on, promočený deštěm, vlasy přilepené k čelu, oči plné divokosti. “To je počasí,” pronesl s úsměvem, ale v jeho hlase byla naléhavost.
Klára odhodila deku. “Měl jsi přijít už před hodinou,” řekla, její tón byl vyčítavý, ale její pohled hořel touhou.
Marek na nic nečekal. Stáhl promočený kabát a přistoupil k ní blíž. “Možná jsem chtěl, abys mě trochu postrádala,” zašeptal, zatímco jí prsty přejel po linii čelisti a pak dolů ke klíční kosti.
Klára zadržela dech. Jeho dotek byl elektrizující, jako samotná bouře venku. Když se jejich rty konečně setkaly, bylo to jako výbuch – všechno napětí, které mezi nimi rostlo, se uvolnilo v jedné vášnivé chvíli.
Dešťové kapky z jeho vlasů ji chladily na kůži, zatímco jeho ruce ji zahřívaly. Přitiskl ji k sobě blíž, jejich těla splynula v jedno. Zvuky hromu a deště se mísily s jejich dechovým tancem, každé přiblížení a dotek vytvářely novou vlnu.
Když ho jemně zatlačila směrem k pohovce, jejich pohledy se střetly. “Myslíš, že zvládneme utišit tu bouři venku?” zeptal se s úsměvem.
Klára se usmála a pomalu přikývla. “Myslím, že teď máme na starost tuhle,” odpověděla a přitáhla ho k sobě ještě blíž.
A pak… bouře zesílila a co bylo dal? Pro pokračování mé podpořte.
